Miloslav Janovský je vítězem #FOTOLOKACE

Zadání speciální kategorie v rámci soutěže Fotograf roku bylo jasné: „Nafoťte 6 až 8 fotografií (ne méně a také ne více) vaší oblíbené a pokud možno hodně zajímavé fotolokace a vložte je do této kategorie očíslované s jednotnými popisky sestávajícími vždy z čísla fotografie z vaší série, názvu lokace a jména a příjmení autora.

Současně si spolu s hi-res fotografiemi připravte krátký článek o této lokaci a ten si i s originály původních fotografií uschovejte. Vyhrajte honorář a zveřejnění. Pokud vás redakce FotoVideo požádá o text a spolu s fotografiemi jej zveřejnění, ocení výsledný článek autorským honorářem ve výši 3000 Kč a požádá vás o souhlas s jeho nabídkou 16 redakcím fotočasopisů EISA, takže se váš příspěvek stane doporučením pro ostatní fotografy i v zahraničí.

Z pohledu organizátora i soutěžní poroty se jednalo o velmi podařenou součást naši velké soutěže, která se určitě bude v podobné formě někdy v blízké době opakovat. Soutěžící zaslali celkem 394 uznaných a kvalitních příspěvků a vítězem se stal jen jeden z vás – Miloslav Janovský.

Co nám o sobě a o vítězné lokaci napsal?

Žiji ve středních Čechách v Benešově, takže do zajímavých míst na fotografování to mám na všechny strany stejně daleko, ať už to jsou Jizerské hory, Krkonoše, Krušné hory, České středohoří, Novohradské hory a asi moje nejoblíbenější Šumava. Nevynechávám ani Moravu, hlavně tu jižní a z toho je zřejmé, že fotím hlavně doma, i když třeba návštěvou Dolomit nepohrdnu.

Začal jsem s fotoaparátem asi před 25 lety, kdy se tak nějak přirozeně spojilo cestování s fotografováním krajiny a přírody. Ani už nevím, kdo mi poradil začít s Nikonem, a já mu zůstal věrný dosud. Nejdříve to byl D60, potom D7000 a nyní D7500. Objektivy používám rozmanité, základní Sigma 17–70 mm, širokáč Tokina 11–16 mm a teleobjektiv Tamron 70–300 mm. K tomu filtry Hoya, stativ 3 Legged Thing a to vše tahám v batohu National Geographic EE 5170 M. Konečnou úpravu fotografií jsem svěřil opravdu velmi dobrému českému editoru Zoner PS X. V samých počátcích jsem měl malou povědomost o technice fotografování a moje zdokonalování probíhalo způsobem pokus–omyl. Také jsem pročítal na internetu rady zkušených krajinářů a pak je používal v terénu.

Krajinu, solitérní prvky v ní a v poslední době hodně potoky a říčky – to je to, co mě baví. Snažím se vyhledávat méně známá místa, ale nevyhýbám se ani těm takzvaně „profláknutým“. Mým fotografickým výpravám předchází pečlivá příprava, seznámení s místem, výběr nejvhodnějšího období a času, sledování počasí, což je asi to jediné, co člověk nemůže ovlivnit, a tak se často stává, že podmínky předpověděné meteorology jsou po příjezdu na místo trochu jiné a výprava se musí opakovat.

Zpočátku jsem na nějakou veřejnou prezentaci svých fotek vůbec nepomýšlel, pak jsem to jednou zkusil a zadařilo se, a tak jsem v tom pokračoval. Na sociálních sítích nejsem aktivní, takže svoji práci dávám hlavně do galerie na serveru 500px a do soutěže Fotograf roku.

Soutěže Fotograf roku se v různých tématech účastním od roku 2014 a jsem rád, že mám příležitost ukázat své fotky kolegům, také se nechat inspirovat a snažit se zdokonalit, a jak se říká, posunout se dál.

Některé z mých fotografií se objevily v časopisu Naše příroda v kategorii Svět starých a odumírajících stromů v roce 2021 a 2022. Také cestovatelský magazín Lidé a Země publikoval moje fotky solitérů v krajině v roce 2022. Co se týká výstav, tak samostatnou jsem ještě neměl, ale řada mých fotografií byla součástí výstav společných. Úplně první, kde byla moje fotografie, pořádaly FotoVideo a firma Gitzo v Písecké galerii v roce 2016.

Czech Nature Photo zařadilo mé fotografie do výstavy na zámku Ohrada v Hluboké nad Vltavou v roce 2018 a také na výstavu v roce 2019 pořádanou v pražském Karolinu. Dnes již bohužel neexistující Nikon Photo Gallery organizovala soutěž Nikon kalendář a v roce 2018 mě poctila tím, že jedna má fotografie se dostala na závěrečnou výstavu. Toho si velmi cením. Několik fotografií použila také Nadace Ivana Dejmala pro výstavu Zaostřeno na Jizerky, to byly roky 2019 a 2021. Muzeum Vysočiny v Jihlavě pořádá každoročně výstavu Photographia Natura, kdy v letech 2018, 2021 a 2022 zařadila do souboru vystavovaných fotografií i několik mých.

Lokace – Kepelské Zhůří

Krásné místo, které nepatří zrovna mezi nejnavštěvovanější lokace Šumavy, ale fotografovi nabízí velké množství různých pohledů na přírodu a krajinu těchto našich půvabných hor. Místo zaniklé obce Zhůří připomíná nově vystavená kaple Nejsvětější Trojice, smírčí kříž a památník amerických vojáků zákeřně zastřelených v roce 1945. Údolím protéká meandrující říčka Křemelná a na severní straně z vrcholu Hadího vrchu je vidět Poledník, Ždánidla, Dřevěná hůl, Polom nebo Velký Javor. Údolí často zaplavuje vrstva mlhy, která dokáže fotky výrazně posunout.

Zde a také na svahu Hadího vrchu je několik solitérních stromů. Místo je dostupné po silnici II/190 z Hartmanic na Železnou Rudu, cca po osmi kilometrech je odbočka na Keply a po dalších pěti kilometrech je parkoviště Stará huť (cca osm aut), souřadnice: 49.1803031N, 13.3606119E. Odtud pěšky po zelené turistické značce asi 25 minut. Nejlépe fotit brzy ráno anebo astrofotografie, místo totiž vyniká malým světelným smogem. Jedno roční období pro fotografování si myslím vybrat nejde, protože kvalitní fotka z Kepelského Zhůří se dá pořídit po celý rok. Co se týče výbavy, uplatní se širokoúhlý objektiv a stativ.

Celý článek najdete v dubnovém čísle FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!