Na schůzce s Mili Kosinovou (rozhovor)

Cestujeme, fotíme, potkáváme se… Někdo se právě vrátil z dalekých cest, jiný potěšil své příznivce velkým workshopem a ten další se do dálek za focením a dobrodružstvími zrovna chystá. Fotografové jsou už tací.

Ptal se: Rudolf Stáhlich, odpovídala a fotila: Mili Kosinová, Facebook, Instagram

Na setkání s Mili jsem se moc těšil, i když měla právě za sebou čtrnáct dní nabitých rodinným focením a skvělou přednášku na FotoŠkoda Festu a chystala se odcestovat…

Když už jsem to nakousl, jak se vám líbil letošní jarní festival v Centru FotoŠkoda? Se svou přednáškou jste se v programu nabitém hvězdami opravdu neztratila. Všiml jsem si, že vás lektorský kontakt s fotografy baví, že?

Pro mě to byla na Fotofestu premiéra, především bych proto chtěla poděkovat za laskavé pozvání. Je skvělé, že Centrum FotoŠkoda dokáže pokaždé připravit natolik pestrou nabídku přednášek a workshopů. Pokryje zájmy tolika různých fotografických oborů, že si vybere snad každý. Letos jsem byla s volným časem trochu na štíru, ale mít tu možnost strávit tam celé dny, nevěděla bych kam dřív skočit.

Přesně jak zmiňujete, i ten letošní jarní Fotofest byl doslova natřískaný hvězdami fotografie a vidět své jméno vedle nich je nejen zavazující, ale zároveň také inspirativní. Člověk se pak ještě o to více snaží vydat ze sebe to nejlepší. Vlastně se o to snažím pokaždé, když se postavím před lidi. Můj záměr je vždy stejný: dělám všechno pro to, aby si lidé odnesli jak pozitivní či inspirující zážitek, tak know-how, které je bude posouvat vpřed. Myslím, že tak by to mělo být.

Lektorský kontakt s lidmi mě nejen baví, ale přímo naplňuje. Když začínám přednášku nebo workshop, pokaždé se ptám lidí, co by si rádi z našeho setkání odnesli. Největší odměnou pak je, když titíž lidé na konci programu kývou hlavou, že to je přesně to, pro co si tam přišli, a že jsou rádi za společně strávený čas. Je pravda, že je ve větších skupinkách občas náročné na nic a na nikoho v průběhu dne nezapomenout, ale většinou se to snad daří.

Jenže naučit se něco nového, to je jen začátek cesty. Ono je potřeba každou nově nabytou dovednost cvičit a následně i rozvíjet, pracovat na sobě, vytrvat, i když se zrovna nedaří. Ne každý má na to trpělivost a vydrží to. O to větší radost mám, když vidím, že se daří těm, kteří nesnadné začátky překonají.

Abych byl trochu chronologický: kdy a proč jste začala fotit a jak jste se dopracovala až k vlastním workshopům?

Ono je to trochu pestřejší. Pocházím z divadelně-hudebně-výtvarné rodiny a v mém případě se to všechno sešlo. Táta byl operní pěvec, ale i vášnivý fotograf. Fotil nás všechny, rodinu i známé prakticky pořád a sám si vyvolával i koloroval fotografie v provizorní temné komoře, tedy v koupelně. Párkrát jsem mu tam omylem vlezla a divila se, že nemá radost. I přesto mě tam občas sám od sebe vzal. To byly sváteční chvíle, všechna ta...

Celý článek najdete v červencovém čísle časopisu FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!