Luboš Rytych – Poptávka po klasické fotografii má narůstající trend

Přes pasáž Světozor vedou mé kroky do paláce Ligna, kde je ve třetím patře vkusně umístěn zrekonstruovaný prostor posluchárny a naší temné komory. Setkávám se tu s Lubošem Rytychem, který pracuje ve FotoŠkoda jako specialista na zpracování ČB filmů a fotografií. Společně si dnes popovídáme o klasické fotografii.

Luboši, díky za pozvání. Pověz mi, proč se nacházíme mimo prostor prodejny FotoŠkoda v sousedním paláci Ligna?
Pan Škoda měl skvělou myšlenku, a sice udržet tradici, povědomí a řemeslo kolem klasické fotografie a zařízení fotokomory. Vyrábíme barevné i černobílé fotografie a děláme to klasickým postupem včetně zpracování filmu ruční metodou, která zajišťuje lepší výsledky než ta strojní. Naším hlavním úkolem je dostat z obrazu maximum a v těchto pečlivě kontrolovaných podmínkách je to možné.

Proč jsi tu vlastně ty, Luboši? Děláš snímky sám? Chodíš sem každý den? Začal jsem fotit až v roce 2010 na digitál a nemám o klasice zkrátka ponětí.
Fotce se věnuji přes 30 let. Zkušenosti mi předával kolega ze staré školy ve svých 85 letech. Okamžitě jsem k tomu získal vztah, postupně se posouval dál a pod vedením zkušeného fotografa čerpal zkušenosti, které využívám dodnes. Dostal jsem od něj i možnost pracovat se starými dřevěnými fotoaparáty, které měl doma po svém otci (ukazuje na dřevěnou kameru s měchem, která je tomu podobná).

Později jsem kamery začal sbírat a dostal se až tak daleko, že jsem za 25 let měl kompletní ateliér z doby kolem roku 1900. Doma mám vlastně úplně vše, co se tenkrát používalo k vyvolávání až po retuše fotek. Postavil jsem si k tomu odpovídající prostor, který je dnes muzeem.

Jaký jsi měl v té době fotografický vzor?
Všichni k někomu vzhlížíme. Naprosto úžasným fotografem byl Josef Sudek, vážím si ho za tu obrovskou práci a přínos fotografii. Jeho snímky předávají i v dnešní době radost a inspiraci. Člověk v nich něco hledá.

Pracuji tak, že nepoužívám žádné závěrky, to už bude snad 20 let. Když nepočítám svou analogovou Leicu, exponuji vše otevřením krytky, světlo mi pronikne na film a to mi stačí. Ta práce je samozřejmě šíleně zdlouhavá, jeden snímek je vlastně jeden film. Jedeš někam na týden a přivezeš osm fotek

Mohou čtenáři tvůj ateliér navštívit? Mohou se s tebou potkat?
Samozřejmě, zajděte na den otevřených dveří v temné komoře a domluvíme se. Opravdu jsem se snažil vše doladit do nejmenších detailů, moc mě to baví, včetně restaurování starších věcí. Ne že bych je předělával, na fotoaparát nikdy nedám digitální stěnu a tak podobně.

Na důchod si pak nechám desky s emulzí. K ateliéru a stárnutí patří i hezká židle, pro komponování je to klíčové, protože dřevěný fotoaparát je na stojanu a na kolečkách, všechno ovládání v zadní části a můžu fotit zátiší. Baví mě i krajinné detaily.

TIP: Přijďte se podívat na dny otevřených dveří do fotokomory.

Nejvíce mě na tom baví forma kontaktní fotografie, což je vlastně to, že negativ je stejně velký jako fotografie a pouze se prosvěcuje na papír, nevzniká zvětšení. Skvěle se přenáší detaily a hlavně si to rámuji přímo na matnici tak, jak je velký ten obraz.

Když máš tohle všechno vybavení doma, proč máme to štěstí a máme tě tady?
Mě to nesmírně naplňuje, to je to hlavní.

Je kolem této fotky komunita?
Ano, jsou to zajímaví fotografové. Rád hloubám v historii, proč na to lidé fotí a fotili. Je to vlastně i předání nějakého odkazu. Tady se potkáš se studenty, mohou si to vyzkoušet. Ano, je to časově náročné, přesto je to paráda. Oslovují mě i muzea, která chtějí vyrobit nebo opravit starší přístroje, stativy a příslušenství...

Celý článek najdete v dubnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!