Jana Pechlátová – I letos si slibuji, že se naučím odpočívat

Poznali jsme Janu před časem v souvislosti s její knižní prvotinou. Neuvěřitelně pracovitý člověk, navíc žena plná příběhů, které přinášejí hluboká zamyšlení. V úvodu jejích stránek si přečtete: „Každý máme svůj jedinečný životní příběh. Máme ale jen jeden? Sny a dobrodružství, která prožíváme ve vlastních světech, o nichž ostatní nemají tušení…“ Jana se je snaží přinést, zhmotnit a popsat obrazem. A to ji žene neustále vpřed.

Milá Jano, čas letí, už jsou to téměř čtyři roky, co jsme měli vaši knihu Země Altairu coby dárek k předplatnému. To byla vaše prvotina, že? Jak jste se vlastně dostala k vydávání fotografických knih a fotografování vůbec.
Už odmala jsem tíhla k příběhům a má mysl se uchylovala k dobrodružnému snění. První knížku jsem napsala, ilustrovala i vlastnoručně vázala vlněným provázkem někdy v první druhé třídě. Potřebovala jsem mít totiž co prodávat návštěvám, které přicházely za mými rodiči, abych si vydělala peníze na vysněného koně. (směje se)

Mou vášní byli tedy odjakživa koně, dobrodružství a tvoření a to mi zůstalo doteď. Jen se mi to podařilo vše spojit do jednoho, a tak ta svá vysněná dobrodružství plná koní a lukostřelby zachycuji do fotografií. První kniha Země Altairu vznikla na základě touhy o trochu více ten vnitřní svět zhmotnit, přivést ho sem k nám do reality a sdílet s lidmi, vdechnout mu více života.

Kdy jste začala s fotografováním?
Samotná fotografie mě začala životem doprovázet až později. I když jsem si jako dítě představovala, že budu jednou spisovatelkou nebo malířkou, nastaly doby, kdy jsem na jakoukoli tvorbu zapomněla a věnovala se své největší vášni – koním. Proto jsem vystudovala jezdeckou akademii. Tam nastal moment, kdy jsem si poprvé půjčila foťák, zjistila, že mě to baví, a pořídila si svůj první Canon 400D. S ním jsem fotila vše od vyvráceného stromu na procházce po kamarádku s koněm.

V té době jsem vůbec netušila, co vše pro mě jednou bude fotografie znamenat. Pár let po škole jsem strávila těžkou prací u koní za minimální mzdu, kdy volno téměř neexistovalo. Zjištění, že takhle žít nechci, mě dovedlo na rekvalifikační kurz vizážistky a kadeřnice a začala jsem dělat celkové proměny vizáže včetně následného fotografování. Během dvou let jsem přešla čistě k fotografování. Nicméně cesta hledání sebe sama ve fotografii byla ještě dlouhá, vedla přes focení rodin, svateb a všeho, co bylo potřeba.

Máte vlastní originální styl, kterého se držíte už poměrně dlouho, což se mi líbí. Jak vznikají vaše fotografické příběhy, prozradíte něco ze zákulisí?
Spoustu let mi ve fotografii něco chybělo a opravdu trvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že abych se snímkem byla spokojená, musí se mnou rezonovat, musí odrážet mě samotnou a svět, který si v sobě nosím. Nejdříve přišlo uvědomění, ale pak mi ještě pár dalších let trvalo, než jsem...

Celý článek najdete v dubnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!