Petr Jan Juračka: Zprávy z Tokia – Nikon Z!

Publikováno: 8. října 2018 | autor Redakce
Nikon Z7, Petr Jan Juračka

Ať už fotíte čímkoliv, je velmi pravděpodobné, že to pochází z Japonska bez ohledu na písmenka vepsaná do jeho těla. Není divu. Japonci jsou totiž tak trochu jiní lidé. Bylo načase se tam konečně vypravit, a to se vší parádou. Jako český ambasador značky Nikon jsem měl tu čest být při představení zcela nového bezzrcadlovkového systému Z. Ale neměl jsem tam jezdit! Proč? Protože tento text píšu už v českém vlaku, který se klepe jako osika. Kdybych nebyl v Japonsku, nezažil bych šinkanzen a nevěděl, jak může vypadat jízda vlakem. A nepoznal bych budoucnost. Preciznost, trpělivost ani důslednost nejsou v porovnání s Japonskem silné evropské vlastnosti. Kdo ví, třeba právě proto pochází všechny fotografické značky ze země vycházejícího slunce. Kdybychom foťáky vyráběli my, zůstali bychom dost možná u filmu a manuálního ostření. Fotili bychom stále na Kiev anebo Praktiku a vyvolávali si fotky doma? Prosím, berte následující výňatky z mého cestovního deníku s nadhledem.

Petr Jan Juračka

Den odjezdu

Abych to jen krapet uvedl, v naší rodině vždycky cestoval můj děda Fanda, spoluvynálezce izolepy, který se v důchodu rozhodl nadobro praštit s chemií a začal se učit kdoví proč španělsky. Během krátké chvilky se vypracoval natolik, že se stal oficiálním tlumočníkem české olympijské výpravy do Barcelony a cestování ho naprosto uchvátilo. Vždycky byl sbalený tak měsíc dopředu, aby na nic nezapomněl. To mi dodnes imponuje, jednou mě tahle naše rodinná úchylka taky třeba potká. Ale spíš ne, protože se čím dál tím častěji balím rovnou během vybalování. Tak jako teď. Naše poslední cesta vedla totiž do Slovinska, s rodinou a bez počítače.

Jen co jsme nad ránem přijeli domů, přebalil jsem batohy, abych vyrazil na studentský fotografický workshop do Českého Švýcarska. Obvykle jej dospávám i tři dny, ale tenhle luxus jsem si letos dovolit nemohl. Z kurzu jsem se vrátil až po půlnoci. Rychle jsem si přebalil batoh a za chvilku už mě budil telefon. Kluci z nakladatelství a hlavně můj nejlepší grafik na světě Marek jsou před domem. Odjeli jsme hned do Litomyšle, kde se moje kniha Ze života fotografa právě chystala do mašin. V Litomyšli se tisknou knihy už přes půl tisíciletí, byli jsme nadšení. Prošli jsme celou předtiskovou přípravu, srovnali kalibrační nátisky, seznámili se s tiskaři i s jejich grafikem. Ta mašina, která knihu vyplivne, stála něco kolem padesáti milionů. Sice je to relevantní cenaza precizní asijské technologie, které nikdo jiný na světě vyrobit nedokáže, ale přeci jen… Je to taková hromada peněz, že ten stroj musí prostě dostat ještě nějaký bonus navíc, aby těch peněz nebylo nikomu líto. Těžko povědět, koho z těch inženýrů to napadlo, ale ono to hraje písničky! Fakt. Když už je stroj připravený začít sázet arch za archem, zahraje to něco ze svého playlistu. Připadalo mi fakt vtipné, že u titulního listu to byla melodie z filmu Indiana Jones a u prvního archu pak Nekonečný příběh. To nevymyslíš! Tisk celého nákladu na jednom archu zabral zhruba hodinu, a protože jsme chtěli vidět ještě arch druhý, rozhodli jsme se s chlapy zkrátit čekání na slavných litomyšlských motokárách, které jezdí hned vedle tiskárny. Ještě že tak. Tiskař zastavil výrobu kvůli barevnému posunu černobílých fotek (jo jo, mám tam i takové) a Marek dokázal s místním skvělým grafikem nežádoucí nádech vyřešit. Byli jsme znova nadšení, hladili jsme pořád dokola ten papír. Jsem asi trochu papírový fetišista, ale moc bych každému přál zažít ten pocit, když se deset let jeho života vpíjí do tak krásného materiálu. Protože jsou cestou domů Holice, kde jsem prožil nejdůležitější část života, byl jsem objednaný u mamky na oběd, z kterého se ale kvůli zdržení v Litomyšli stala večeře. Čas do odletu se začal nemilosrdně krátit a já sedl na vlak do Pardubic. Seděl jsem v něm při západu slunce úplně sám a chytla mě nostalgie. Odtud jsem jezdil na vysokou, na prázdniny, zkrátka všude. Moje milovaná trať 016. První kroky v Pardubicích však nevedly domů, ale do naší hospody naproti, kterou jsem stihl jen taktak otevřenou. Kluci z českého Manfrotta mi tam nechali nový, výrazně lehčí stativ, abych prý nedělal ve světě ostudu a netahal zbytečně kila navíc. Systém BeFree, který byl vyvinut přesně pro lidi, jako jsem já. Vybalil jsem ho ještě v baru u piva a nechal kolovat mezi kamarády, našimi sousedy, kteří se tu den co den nad jedním oroseným sejdou. Panáka na kuráž jsem odmítl, jsem příšerně utahaný a musím konečně začít balit. Budík mám nastavený na pátou. Nevím, čím se začínáte balit vy, zda oblečením, fotografickou technikou anebo třeba kontrolou letenek. Já začínám vždycky zálohou dat, abych si udělal místo na discích. Tahle fáze mi ještěs některými pracovními resty zabrala dvě hodiny. Druhá fáze je pak tradičně pas. Otevřel jsem v klidu šuplík, kde pasy vždycky jsou. A v tu chvíli jsem zjistil, že jsem totálně v p**eli. NEMÁM PAS! Rychle volám ženě, která je s dětmi na Vysočině, aby mi právě probuzená potvrdila,že všechny pasy zůstaly v palubce našeho auta. Koukám na hodinky a soudě dle váhy a večeře u mámy bych už tu desítku v krvi mít neměl.Volám rychle kamarádovi Tomášovi, aby mi na několik hodin půjčil auto. Začala stokilometrová rallye směr Vysočina. Přestože jsem rychle naladil rádio Beat a pustil ho na plné pecky, v každé ostřejší zatáčce i na rondelech se zezadu ozývá příšerný řinkot. Pohrávám si s myšlenkou podívat se, co má Tomáš v kufru, protože to zní,jako by v něm vozil porcelánové nádobí, ale nemám na to odvahu. Jedu. Zuzka mi pasy schovala na střeše auta pod boxem, abych nemusel nikoho budit. Dala mi k tomu ještě kofeinovou tabletku. No jo, oženil jsem se dobře. Otáčím to hned zpátky přes Devět skal, jen těsně kličkuju mezi různě velikými obratlovci českého safari a přijíždím do Pardubic v půl druhé ráno. Ještě než jsem hodil klíčky do Tomášovy schránky,abych ho nebudil, sebral jsem odvahu podívatse do kufru. Jo, bylo to porcelánové nádobía bylo ho hodně. Teda teď už bylo všude. Balení a další zálohování mi zabralo doslova celou noc. To se mi vzhledem ke směru časového posunu vůbec nehodí, ale to nevadí. Poprvé s sebou balím taky nejmenší fotobatoh, který mám – Lowepro Protactic 250AW, doposud jsem pro něj měl jen velmi omezené využití. Něco mi říká, že tentokrát se bude hodit. Ještě se letmo zastavím na nádraží u sochy Jana Pernera, pozdravíme oba vycházející slunce a přejeme si hezký den. Teď už konečně opravdu jedu. Má očekávání jsou veliká a probdělá noc jako by nebyla. Dneska zase žiju naplno. Do Japonska letíme Češi dva, tedy přesněji já a Magdaléna Fukanová ze slavného dua sociálních sítí Czech Vibes. Už na letišti se ukázalo, jaký dinosaurus to na Instagramu jsem, a Majda mi začala ukazovat jeden trik za druhým. Naším hlavním komunikačním kanálem nebyl však ani Instagram či Facebook jako takový, ale Instastories! Ano, pomíjivé fotografie vyprávějící příběh dne, které 24 hodin po publikaci z Instagramu jednoduše mizí. Jen těžko chápu tenhle dnešní svět, který se mění doslova každým dnem. Ale ta změna mě baví a já postupně odhaluji, že jsou tyto instantní a syrové mobilnípříběhy mnohem důmyslnějším a hlavně efektivnějším publikačním nástrojem, než jsem si byl dodnes ochoten připustit. Všechny jsem fotil na svůj nový iPhone X, fotky jsem většinou upravoval v Lightroom Mobile a stories pak připravoval i publikoval přímo v Instagramu.

Tokio

Tahle cesta mi ukázala mnohem víc, než jsem čekal od tak krátké návštěvy pro mě zcela cizí země. Čekal jsem leccos a všechno bylo jinak. Začalo to už v metru, kde to na eskalátorech funguje obdobně jako v Praze, jen s opačnou orientací. Nalevo se stojí, vpravo jdou ti, co spěchají. Omylem jsem do pravé řady vystoupil a stativem bolestivě vrazil do tváře spěchajícího Japonce v obleku. Omluvil se mi. Stejně jako všichni ostatní, kterým jsem omylem vstoupil do cesty anebo je omylem předběhl ve frontě na semafor. Ne, člověk nepozná cizí kulturu rychle,to nejde. Ale něco málo si odnést může.Když jsme seděli pod pódiem, kde měl být už za okamžik představen nový významný produkt, celý prostor zdobily podsvětlené nylonové vlasce, symbolizující paprsky světla. Na sekundu přesně podle plánu se v sále setmělo. Na pódium vstoupil sám generální ředitel KazuoIshida. Jen se tak tiše postavil a po chvíli držel nový foťák v ruce. Možná minutu, možná celé dvě minuty mlčel. Jen mlčky sledoval výrazy hostů. Potlesk, který rozpoutala naše evropská větev spolu s Američany a který musel předpokládat, jej příjemně překvapil. Japonci netleskali, pouze významně pokyvovali hlavami.Oficiální část byla krátká a večer následovala recepce v tom nejvyšším možném stylu v luxusním hotelu s výhledem na Tokio. Seděli jsme kolem kulatých stolů v reprezentačním salonku a netrpělivě očekávali příchod ředitele. Pořád nepřicházel, až jsme dostali pokyn přesunout se do vedlejšího velkého sálu. Otevřely se dveře a po obou stranách vytvořili vrcholoví zaměstnanci Nikonu špalír, kterým jsme museli projít. Tleskali, dokud nebyl uvnitř i poslední host. Hned u dveří, na místě, které lze nejsnadněji přehlédnout, nám tleskal sám ředitel Ishida.Po vzoru svých východočeských předků jsem toho večera ochutnal všechno od měkkýšů přes korýše, nudle, sushi, australské jehněčí až po jahodový jogurt, japonské hovězí a kaviár. Začalo to ve mně značně bublat a pivo nezabíralo. Když jsem jen tak postával v davu s whisky se sodou, v kterou jsem vložil všechny naděje na vyřešení žaludeční minikrize, oslovil mě sám ředitel vývoje. Nejprve jsem si myslel, že mu překážím v cestě, a uhnul mu. Ale on chtěl skutečně mluvit se mnou. Ptal se mě, co se mi na novém produktu líbí, a co bych naopak udělal jinak. A taky se mě ptal na organizaci slavnostního večera, zda jsem s ním spokojen a zda bych jej nepojal jinak. Nebyly to otázky řečnické. Dokud jsem nepřišel s konkrétními postřehy a nápady, nebylo v jeho tváři patrné uspokojení. Párty skončila podle harmonogramu přesně, a to již v půl deváté večer. Opět jsme prošli špalírem tleskajících zaměstnanců, aby se nám historicky poprvé mohly druhý den otevřít brány pět set kilometrů vzdálené továrny v Sendai, kam jsme přijeli za dvě hodiny šinkansenem. Nesměli jsme fotit, oblékli jsme si na sebe ochranné oblečení, ústenku a vlasy schovali pod čepici. Až tady mi došlo, čeho jsem svědkem.Vždycky když jsem odletěl s foťákem do světa, ať už to bylo mezi amazonské indiány, mongolské a lesothské pastevce anebo třeba mezi děti v Ugandě, pokaždé jsem vezl klenot, výdobytek naší civilizace mezi lidi žijící zcela odlišnou kulturou, kteří v životě nemohou pochopit, v jakých podmínkách vzniká ta věc, kterou svírám v rukou. Když jsem procházel mezi lidmi pracujícími na lince Z7, ani u jednoho se mi nepodařilo navázat oční kontakt. Pracovali jako stroje s maximálním soustředěním na svůj úkon. Vše se změnilo s polednem. Zazněla písnička, stroje se vypnuly a všichni vyrazili společně na oběd. Jejich těla přestala robotickyvykonávat naučené pohyby, opět se pohybovali jako lidé. Ne, tohle bych v životě nedokázal. Nepřežil bych ve výrobě jediný den. Odedneška nebude ten pocit rukou svírajících foťák jako dřív. Pokaždé když otočím přepínač ON/OFF, vzpomenu si na Sendai. Vzpomenu si na lidi, kteří mají tohle celé na svědomí, bez nichž by nic takového vzniknout nemohlo. Je to hrdost na lidstvo jako takové.Říkal jsem si, že už to všechno začínám chápat, že už začínám rozumět. Moc rád jsem přijal pozvání na evropskou after party a přisedl si k již známým tvářím. „Z které části Německa že to vlastně jsi?“ spustil jsem na šedovlasého kolegu naproti. „Z té nejlepší, přeci z Rakouska,“ zahřměla hlasitá odpověď, kterou následoval epický smích všech zúčastněných. Z evropské sekce se stala parta, která za čtyři noci v Japonsku spala jen jednou, pár hodin. Parta, která pila život na ex. Na naši českou reprezentaci, věřím, už nikdo nezapomene. A Japonsko? Je to první země, která mě položila svou odlišností na kolena. Dokud jsem cestoval kdekoliv jinde, vždy jsem viděl s naším evropským vnímáním světa nějakou spojovací linku. Ale tady? Několikrát jsem nabyl dojmu,že mám v brýlích implementovanou virtuální realitu, že tohle nemůže být skutečné. Ta země je perverzní, hanbatá a pokorná zároveň. Nechápu ji, ale to je dobře. Je dobře, že jsou na naší planetě podivíni jako Japonci. Ještě se tam musím vrátit. Rozhodně to neznamená, že bych je začal nekriticky obdivovat, to určitě ne. Ale pokud bychom si od nich mohli něco dobrého odnést, byla by to určitě vzájemná úcta a tolerance.Ta tady totiž prosakuje na každém rohu a je to příjemné. Jsem zvědav, kolik minut po příletu do Prahy mi bude trvat, než mě někdo v autobuse pošle do p**ele. Věřím v hodinu.

Návrat

Cestoval jsem přes půl planety načas za 16 hodina 15 minut. V Praze na letišti mi načasování ovšem zkomplikoval někdo u batohů a ztratil jsem 45 minut civěním na pás, na kterém se o sebe mlely kufry hned dvou různých letů. Děti se na mě v Pardubicích těší, dokonce byly obě dobrovolně spát po obědě, aby mi mohly jet s maminkou naproti na nádraží. Nutně proto chci stihnout vlak a sedám do taxíku s nápisemWe change Prague TAXI s výraznými ikonami platby kartou a wi-fi. Jedu. Wi-fi nefunguje. Přijíždím na hlavní nádraží. „Můžu prosím platit kartou?“ ptám se zdvořile řidiče. „To byste mi ale musel říct před jízdou,“ lpí taxikář naplatbě v hotovosti. Vlak mi ujíždí. Sedám si dojediné otevřené hospody na nádraží, přeci jen od doby, co jsme pražské nádraží prodali Italům, tady platí podivná pravidla. Půl hodiny se snažím objednat si pivo za nemilosrdných šedesát korun, než pojede další vlak. Marně. Konečně vím, že jsem doma. Usedám do vlaku, který mi neustále připomíná, odkud jsem se vrátil. Chvěje se stejně jako japonské ostrovy před sedmi lety, kdy je zasáhly tsunami a zemětřesení. Návrat do naší české reality byl tvrdý.

Nikon Z7

Nemá smysl se rozepisovat o technických parametrech, najdete si je sami kdekoliv. Co vás možná bude na tomto místě zajímat více, jsou pocity, jaké jsem při focení se Z7 měl. Tak zaprvé− Z není malý foťák. Přestože je menší a o trochu lehčí než D500, je to pořád kus pořádného stroje s gripem, který vám umožní jej spolehlivě držet. Je to foťák s obřím bajonetem, který vám dává neustále najevo, že to někdo v Japonsku myslel skutečně vážně. V porovnání s ostatními bezzrcadlovými systémy je to pro mě osobně velká výhoda, protože nemám pocit, že dřžím v rucehračku, ale foťák. Na druhou stranu váhová úspora není možná taková, jakou byste od systému mirrorless čekali. Druhá věc je čip. Je lepší než v D850. Ano, čtete správně. Je to zas o kus dál a Nikon překonává sám sebe. D850 je historicky prvním fotoaparátem na světě, který za DxO získal 100% hodnocení. Nyní zde máme o 25 % lehčího nástupce s ještě vyšší kvalitou obrazového záznamu. Přechod z DSLR je hladký. Pokud fotíte na zrcadlovku Nikon, menu je prakticky stejné. Ostatně takřka identické jsou také všechny čudlíky, na které jste zvyklí. Problémem by se mohla zdát skla − nyní je nativních skel v systému Z jako šafránu. Vyzkoušel jsem však i adaptér FTZ (F bajonet To Z bajonet), který umožňuje nasazení kteréhokoliv z 360 stávajících objektivů Nikon bez optického členu a bez ztráty kvality. Funguje špičkově. Není třeba se bát. Jednou z výtek, které stávající systém schytává nejčastěji, je pouhý jeden slot a systém karet XQD. Pro mnohé je to novinka, pro „nikonáře“ nikoliv, přechod ze stávajících SD karet se děje již několik let. Absence druhého slotu vadí zejména svatebním fotografům, kteří chtějí mít vždy okamžitou zálohu pro případ selhání karty. Mně osobně však jeden slot nevadí, na dvě karty jsem totiž nikdy v životě nefotil. Na rozdíl od značkových karet totiž selhávám spíše já sám. Bylo by příliš brzo soudit, zda je nový systém Z geniálním tahem Nikonu, či nikoliv. Měl jsem jej v ruce sotva necelý den. Ale i to mi stačilo na to, abych nabral pocit, že ho budu mít moc rád.

"Vždycky když jsem odletěl s foťákem do světa, ať už to bylo mezi amazonské indiány,mongolské a lesothské pastevce anebo třeba mezi děti v Ugandě, pokaždé jsem vezl klenot, výdobytek naší civilizace mezi lidi žijící zcela odlišnou kulturou, kteří v životě nemohou pochopit, v jakých podmínkách vzniká ta věc, kterou svírám v rukou."

Celý článek společně s kvalitně vytištěnými snímky naleznete v našem rozšířeném říjnovém vydání FotoVideo! Stojí to za to!

FotoVideo 10/2018

Za 7 dní
vyjde nové číslo FotoVideo.
new-magazine.jpg
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.