Dokument No Limits – 3. díl Petr Kořínek – Českolipská drbna

Na Petra Kořínka jsem stejně jako na Honzu Povýšila narazila na Instagramu. Na českýho kluka, který si neříká instagramista tam měl docela dost fanoušků, něco kolem dvou tisíc a vlastně i dost pěkných fotek. 

Okamžitě mě zaujalo, že je jich většina laděna černobíle a že jsou všechny focený na mobil. Tedy, přesněji řečeno na iPhone. Na Kořínkovo fotkách mě ku mému vlastnímu překvapení bavila i jejich viditelná HDR úprava. Vytažený kontrast a „clarity“ způsobily to, že jsem si jeho fotky, bez ohledu na jeho instagramovou popularitu, zamilovala. V té době jsem dokonce vůbec netušila, že je Petr vozíčkář.

Tenhle fakt jsem zjistila až po delší době, když jsem začala pátrat po dalších zajímavých handicapovaných fotografech. Pracovala jsem zrovna na dílu o Honzovi, a tak jsem ho zeptala, zda o někom neví. Řekl mi, ať se na Instagramu podívám profil „nějakého“ Petra Kořínka, a tak jsem zjistila, jak se to s ním má, a že by se mi líbilo, kdyby byl dalším fotografem, k němuž upnu svojí pozornost.

O Petrovi jsem si zjistila, že byl fotoreportérem pro tamní deník, a že fotil poměrně zajímavé události, včetně pohřbu Václava Havla. Klasicky, z respektu, jsem se začala k jeho oslovení přemlouvat. Nakonec jsem mu napsala a po chvíli zjistila, že je ten kluk o pár let mladší než já. Moje nervy opadly, vyměnili jsme si pár zpráv a domluvili setkání.

Docela jsem se na Petra těšila, chtěla jsem poznat někoho, kdo na mě už po zprávách působil hodně pohodově. Přišlo mi, že je dobře srovnaný se svým životem, úrazem a že je v pohodě i s tím, že se z kluka, který měl poměrně slušně našlápnuto na dráhu zpravodajského fotoreportéra stal týpek, co si fotí život a jeho všední okamžiky na mobil.

Pro mě tohle bylo naprosto nepředstavitelný a nevstřebatelný. Vybavuju si moment, kdy jsem si koupila svůj první iPhone, udělala první fotku a pak několik týdnů fotila jen na něj, protože jsem si říkala, sakra, takhle opravdu fotí telefon?! Bavilo mě jím fotit všechno a hlavně mi vyhovovalo to, že jsem ho měla pořád u sebe. Jenže mě to po chvíli přestalo bavit a mým novým iPhonem jsem po nějaké době fotila jen nový bezlepkový jídla, který jsem si uvařila...

Petr měl přijet na čtrnáctidenní rehabilitace do Prahy, do Centra Paraple, a tak jsme se dohodli, že tam za ním přijdu na kafe, seznámíme se a řekneme si, co dál. Vzhledem k tomu, že Petr věděl vše o mém orientačním talentu, poslal mi svou polohu krásně v odkazu a pro mě tak mělo být úplně jednoduchý ho najít. No, ale to bych nebyla já, kdyby to bylo tak jednoduchý. S ohledem na polohu jsem mu napsala, že jsem u něj do dvou minut. Minut to bylo dvacet. Blok, kde se Paraple nachází, jsem si obešla dvakrát, a celá nešťastná mu volala, aby si pro mě přijel, protože prostě nevím, kam jít. Přijel a já zjistila, že jsem Centrum Paraple už dvakrát minula...

...Příští dokument jedu dělat do Zlína, tak snad nedojedu až do Žiliny!

Petr mě pozval na slíbené kafe, bylo pěkně hnusný, a hnusný kafe už provázelo všechna naše další setkání. Petře, dlužíš mi fakt dobrý kafe! Povídali jsme si a plánovali, co budeme kdy fotit. Petr se po chvíli rozpovídal a já tak zjistila, co se vlastně stalo. Řekl mi všechno o chvíli, která všechno otočila naruby a to doslova.

Je to jen pár let, co se z mladýho a vitálního kluka s foťákem v ruce stal kluk na vozíku, co si fotí pro radost mobilem. Když mu bylo jednadvacet (to jsou tři roky zpátky), odstěhoval se od rodičů do svého prvního bytu, kde bydlel s kamarádem. Jednoho dne trochu popíjeli a jeho osud nabral úplně jiný směr. Petr si toho ohledně onoho dne příliš nepamatuje, jediné, co ví, že vypadl z okna. Matně si pamatuje sanitku, pořádně se probral až ve vrtulníku, který se s ním vydal na spinální jednotku Liberecké fakultní nemocnice.

Tohle byl konec českolipský drbny, kluka, který byl u každýho požáru, autonehody, byl to konec fotoreportéra, který měl čuch na vyhrocený momenty a zajímavý události.

V nemocnici strávil Petr tři měsíce, prodělal dvě veliké operace. Při jedné mu brali nejmenší žebro, kterým zpevňovali páteř, a aby mohli zákrok provést, vypustili mu plíci. Měsíc se Petrovi dýchalo hodně těžce a rekonvalescenci provázely strašné bolesti. Petrovi zbyla památka v podobě dvou velikých jizev. Poté se přesunul na rehabilitace do Kladrub. V době léčení se mu stal jediným společníkem právě mobil. Fotil na něj prakticky všechno, fotil z nemocniční postele a později i z postele u sebe doma. Mobil mu pomáhal přežít nudu a nemožnost se hýbat.

Celé mi to vyprávěl jakoby nic, s naprostým klidem a nadhledem, až do chvíle, kdy došlo na fotky. Všechny fotky z nemocnice smazal. Byl tam tak dlouho, několikrát se do nemocnice vracel, že nechce, aby mu to cokoliv připomínalo. Nicméně si k celému vyprávění přihodil i pár vtípků a i těm mým o škole hrdinů se zasmál. Supermanskej plášť nenosí, protože by to prý bylo trapný a oknem už ven taky nechodí, prý se naučil používat dveře.

Tenhle den pro mě byl poměrně náročný. Blbosti děláme všichni, ne vždy si totiž uvědomujeme rizika a následky našich činů, a tak jsem šla domu s milionem myšlenek a hlavně. Asi začnu řešit nějaké úrazové pojištění. Podle Petra se prý handicapovaní dělí na pojištěný a nepojištěný.

Tak málo někdy stačí k tomu, aby bylo všechno úplně jinak.

Druhý den jsem šla do Paraplete znovu, Petr měl rehabilitaci a po včerejším baňkování ho dost bolely záda. Přežil to a my jsme spolu mohli udělat rozhovor, který si můžete už nyní přečíst v lednovém FotoVideo. Petr měl domluvený focení zdravotního personálu Paraplete na PFko, ale to nefotil na mobil. Zakázky fotí na DSLR. Když jsem ho viděla při práci, musela jsem se jen culit. Sama bych si nedokázala moc poradit se skupinovým focením, Petr je ale dokázal tak pobavit, uvolnit a rozesmát, že to šlo jak po másle.

Vzhledem k tomu, že fotí Petr primárně na mobil, rozhodla jsem se naše další setkání, tentokrát v České Lípě, kde žije, pojmout v jeho duchu a vše jsem se rozhodla fotit na svůj iPhone 5S. Musím říct, že jsem to ráno, kdy jsem vyjížděla, měla trochu problém fotit lidi na ulici. Jenže jsem zjistila, že to postupem času přestávám řešit míň a míň. Celý ten den pro mě byl takovým duševním tréninkem a možností vyfotit věci a momenty, které bych jen tak nevyfotila, protože u sebe a v pohotovosti foťák nemám pořád.

Když jsem se vydávala na cestu do České Lípy, přála jsem si, aby tam byla mlha a pochmurno, přesně tak, jak mi to k Lípě pasuje. Měla jsem štěstí, počasí vyšlo přesně takový, jaký jsem si přála. Nejdřív jsme jeli fotit tenis, trénink dětí a potom fotky na Instagram, takovou tu „Petrovinu“. Vyjeli jsme do čedičových skal, kde to bylo sice nádherný, ale dostat tam Petra poměrně náročný, fotili jsme krávy i koně. Pro mě to byl den plný zážitků a zásoba fotek na Instagram na měsíc dopředu. U Petra tomu ale tak nebylo. Mezi skalami se prostě nemohl jen tak projíždět a fotit vše, dle libosti. I přesto, že mu mobilní fotka dovolí více, kola jsou pro něj pořád určitou brzdou. Pro Petra tohle ale není žádným limitem, jeho kamarádi a rodina jsou jeho nohama. Do ruky dostanou mobil a jdou fotit to, co Petr vidí. Pak to ale vypadá asi nějak takto "mírně doleva, víc nahoru, lehce to skloň..." 

Momentky a ona jednoduchost focení mobilem měly něco do sebe a mě tenhle celý den přivedl k myšlence založit si profil na week of life, kam budu dávat fotky z mobilu, a které budou takovými fragmenty mých dní. Focení lidí tzv. na tajňačku či na ulici ještě nemám zmáknutý tak jako Petr, konec konců to neni ani nutný. Petrovy fotky stojí opravdu za to, tak proč bych se o to měla pokoušet já. Já si zůstanu u svých mobilových abstrakcí a fragmentů všedních dní, ke kterým mě přivedla tahle sympatická, usměvavá, milá, kamarádská a teď už bývalá českolipská drbna.

Rozhovor s Petrem najdete v lednovém FotoVideo