Příběh prvního československého akvanauta, vynálezce, konstruktéra ponorek, průkopníka potápění a nadšeného UW fotografa Pavla Grosse (83) se neznalému posluchači či čtenáři může zprvu zdát neuvěřitelný, spíše z říše pohádek či městských legend.
Jeho strejdou by opravdu mohl být všeuměl Jára Cimrman, kmotrem snílek a vizionář Jules Verne a bratrem sám kapitán Nemo. Vše, o čem se dneska dočtete, se do písmene událo.
Jak se to stalo, že ty a voda jste jeden živel?
Často říkám, že jsem se narodil s vodou v hlavě a k tomu jsem zdědil geny po předcích. Už můj pradědeček Josef Šusta byl rybníkářem u Schwarzenbergů v Třeboni, posunul chov kaprů na vědeckou úroveň, dokonce je pozoroval v akváriích, které si nechal vyrobit. Jsem přesvědčen, že kdyby měl potápěčské vybavení jako my dneska, tak by se za nimi určitě potápěl.
V rybníku Svět, na plovárně Ostende, jsem už ve 4. třídě obecné školy otestoval svůj první „potápěčský“ přístroj vyrobený z protiplynové masky z válečných let. Po tátovi jsem zdědil i talent k malování, a když jsem se rozhodoval, kam jít po základní škole, měl jsem dilema, zda na uměleckou školu, nebo průmyslovku. Technika zvítězila a vývojem podvodních dýchacích systémů se zabývám dodnes. Malování mám jako celoživotního koníčka.
Co znamená být průkopníkem československého potápění?
Na přelomu 50. a 60. let jsme si pro pobyt pod hladinou museli všechno vyrobit sami, v obchodech nebylo k mání nic. Setkávali jsme se s kamarády u zatopených lomů a navzájem si ukazovali své dobrodružné konstrukce.
I já jsem svůj první funkční potápěčský přístroj sestrojil jen podle fotografie slavného žabího muže Hanse Haase. Už první test mohl skončit tragicky. Jednak jsem se plný nedočkavosti vydal k lomu v Hřiměždicích úplně sám a taky jsem nevypláchl tlakovou láhev na vzduch, kterou jsem získal z nějaké nemocnice. Pod vodou se mi po chvíli udělalo špatně, ztrácel jsem vědomí. Pudem sebezáchovy jsem nahmatal...
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!