Lidé a výrazy jejích tváří fotil Jaroslava Luzuma v mládí, když se seznamoval s fotografií. Už na gymnáziu v Chrudimi fotografoval portréty spolužáků. Na Vysoké škole elektrotechnické v Plzni založil spolu se čtyřmi studenty skupinu F5, která měla v 60. letech 20. století značné úspěchy. Po absolvování vysoké školy se přestěhoval do Českých Budějovic, kde dálkově absolvoval dvouletou Lidovou univerzitu fotografie při FAMU u doc. Jána Šmoka.
Lidské tváře byly Jaroslavu Luzumovi ve fotografické tvorbě asi předurčeny, protože jeho další umělecký vývoj se ubíral tímto směrem. V jeho fotografickém archivu najdeme převážně portréty, nejdříve spolužáků, rodiny a postupem času mnoha známých i neznámých lidí. Třeba krásný portrét malé cikánky Gizely, portréty jazzmenů, osobností populární hudby, výtvarníků, herců a sportovců. Výborný je cyklus fotografií “Cirkus”, který svojí atmosférou připomíná Felliniho filmy. V šedesátých letech fotografoval českobudějovické taneční, majáles, sport, okresní spartakiádu i okupaci naší země v roce 1968. V polovině šedesátých let dva roky působil v Malém divadle. Jeho fotografie se začaly objevovat na výstavách, v novinách a časopisech. Pokoušel se o fotografii aktu i ateliérový portrét. Ale dominantou jeho tvorby byl reportážní a dokumentární portrét. Výrazným rysem reportážního portrétu je zastavený, nerežírovaný pohyb v určitém čase, na určitém místě. Vzniklý portrét musí být autentický. To platí jak pro reportážní, tak i pro dokumentární portrét. Dokumentární portrét zachovává většinou původní prostředí, ale bývá stylizován a režírován. Oba tyto principy Jaroslav Luzum ve své tvorbě používal.
Účastnil se šesti společných výstav fotografické skupiny F5. Samostatných výstav měl osm, vystavoval v Paříži i ve švédském Västeras. Jeho fotografie byla na světové výstavě „Štěstí člověka" v 1968 v Berlíně oceněna bronzovou medailí. Ve stejném roce vyhrál soutěž časopisu Mladý svět – Fotosession. Fotografoval převážně na kinofilm Leicou 3C. Po roce 2000 začal používat digitální technologii. Velkou část života pracoval jako tenisový trenér v Českých Budějovicích. Fotografii se nikdy profesionálně nevěnoval, byla jeho velkou láskou a fotografoval celý život. Všechny fotografie, vystavené v Galerii Nahoře, pocházejí ze šedesátých let 20. století.
Bohuslava Maříková
O svých fotografických začátcích Jaroslav Luzum řekl:
“Fotografie mne zaujala už v mých devíti letech. Byl jsem s dědečkem na pouti a tam zhotovoval portrétní fotografie člověk pomocí velké dřevěné bedýnky umístěné na stativu. Byl to fotoaparát a temná komora zároveň. A ten člověk lidem přes papírový negativ asi do pěti minut odevzdával hotovou, ještě vlhkou portrétní fotografii. Tím zázrakem jsem byl tak okouzlen, že jsem ho musel ještě jednou vidět. Druhý den jsem na pouť šel sám a kouzelníka s dřevěnou bedýnkou pozoroval skoro celý den. O mých pouťových zážitcích jsem večer dědovi vyprávěl s velkým nadšením. Za týden po pouti jsem od dědy dostal dárek, bakelitový fotoaparát Fokaflex na svitkový film a kopírovací rámeček. Děda mě naučil vyvolávat film i zhotovovat z něj kopie. Po několika letech mi vyrobil ze starého měchového fotoaparátu zvětšovák a fotografie se stala součástí mého života“.