Recenze Tokina SZ 300 mm PRO Reflex f/7,1 MF CF

Pokud podle ohniska a délky názvu čekáte něco stráááášně dlouhéééého, zklamu vás hned na začátku. Je to prďola. Je to takovej prcek, kterej když jsem našrouboval sluneční clonu a nasadil jej na právě dorazivší A7R V, připadal jsem si jako slavný fotograf Miroslav Tichý. Jen jsem tu trubičku na čočku neměl k tělu přilepenou izolepou a plovárny plné slunících se dívek a dam jsou zavřené. Když píšu tyto řádky, je totiž začátek ledna.

Text a foto: Boris Stojanov, Facebook,

U té sluneční clony se ještě na chvilku zastavím. Je totiž celokovová a se závitem, takže při šroubování na objektiv vydává takový kovový libozvuk, třeba jako když šroubujete tlumič na svého pana devítimilimetrového. S tichostí mechanické závěrky nového těla by ten pocit přetrvával i při střelbě, jak se strojově překládá fotografický shooting z anglických originálů. Ale to míření je tady trochu složitější.

Objektiv je vyroben metodou jedno sklo pro všechny bajonety, a pokud by Tokina prodávala bajonety sólo, stačí si je nakoupit dle potřeby a do fotoklubu potřebujete jeden. Ono totiž zrcadlové objektivy nejsou zrovna fičákem roku, popravdě ani nikdy nebyly, ale to neznamená, že nemají svůj okruh milců, kteří na ně nedají dopustit.

Délka bez clony 7,5 cm a hmotnost necelých čtvrt kila. Pokud jsem chodec po kopcích, jasná věc, protože stejně je tam pod vámi vždycky nějaký bordel ve vzduchu, takže je třeba při převodu souborů RAW čarovat. A jestli čarujete kvůli množství vzdušných polutantů nebo kvůli malému kontrastu těchto skel – to není chyba, to je vlastnost, tak vás neubude. Cokoliv klasického, co by vám zprostředkovalo podobnou ohniskovou délku, bude totiž vážit a měřit mnohem víc. A to se u APS-C formátu moc nenosí.

Zrcadlový objektiv je vždy prostý jakékoliv elektroniky. Je to jen stará dobrá fyzika, která vám přináší obrázky s přirozenou ostro-měkkostí. Dneska jste zvyklí, že když cvakneme moderním sklem něco za pěkného světla, oči si o displej pořežete. A když je ošklivo, pořežete se o tu ostrost a kresbu trochu míň. Tady je to ale jinak, obraz má konkrétní kresbu, nehrozí moc aberace, protože jste fixně kolem clony f/8, je to takové kuk daleko, nebo naopak velmi blízko, neboť od cca 1 m funguje tento objektiv jako makro se zvětšením 1:2.5, a když k tomu přizvete velice zajímavý bokeh, dá se s tím hodně vyhrát.

Jediný problém je světlo. Pokud se vydáte ven v lednu jako já v klasické středočeské šedi před západem slunce, berte to nejpevnější, co máte na podporu. Pořád je to v přepočtu kolem 450 mm na všech dostupných bajonetech a pevná světelnost f/7,1 vám mimo velehory zasypaný sněhem v jasném dni moc světelného komfortu neposkytne. To, co vidíte na snímcích, vznikalo s časy kolem 1/5 s na ISO 100. Z jednoduchého důvodu – pustit si do měkké kresby ještě digitální šum při nějakém vysokém ISO je jen pro opravdové umělce.

Takže jsem si na ten čtvrtkilový objektiv s třičtvrtěkilovým tělem vzal ten největší a nejpevnější stativ, co mám, a šel jsem omrknout terén. Slunce se rozhodlo, že je neděle a ono nemá chuť se někde producírovat, takže jsem udělal moc dobře. Stativ Gitzo z nejvyšší řady Systematic mám rád ze dvou důvodů. Zaprvé se neklepe a zadruhé je tak pevnej a stabilní, že nemusím používat samospoušť, která mě strašně nebaví. I na ostření v tom šedým hnusu se ukázalo tohle kladivo jako dobrá volba. Pokud budete mít něco měkkého nebo vetchého, bude se vám obraz klepat už při ostření – a to vás přestane brzy bavit.

Rychle ubývající světlo se navíc ukázalo jako dokonalý zabiják jinak skvěle fungujícího zvýraznění zaostřené oblasti, tak jsem si párkrát užil nejlepší současný hledáček na světě a šel domů s tím, že určitě do uzávěrky ještě slunce vyleze. Každopádně jsem tedy měl možnost vyzkoušet tento objektiv ve špatných světelných podmínkách, což beru jako možná přínosnější variantu než napráskat tisíc krásných fotek v prosluněných Alpách.

Využijete jej jak při barevné, tak při černobílé fotografii. K černobílé se lépe hodí ta měkkost podání. V obou případech vás bude hodně bavit bokeh, který dokáže kouzlit jak puntíky, tak ostře ohraničená kolečka – to je jedna výjimečností zrcadlových dlouhých skel. Nejkratší zaostření je od necelého metru, ale zvětšení je v takové chvíli 1:2,5, což je dost masakr udržet ostré bez stativu. Věřte, že ani fenomenální stabilizace v nejnovější Sony A7R V vám tady nepomůže. Pokud bude klidné počasí, vystačí pevný stativ. Jestli bude foukat, doporučuji superpevný nebo uzemněný zavěšením batohu na středovou tyč – dobré stativy tam mají takový háček. Jen to promyslete s hmotností báglu, ne každý stativ unese 10–20 kg.

Ostření má sice na první dojem velmi jemný a dlouhý chod, ale zdání klame. Jeden milimetr na stupnici je na druhém konci klidně jeden metr, na delších vzdálenostech už to lítá v několika metrech, takže si zvykněte, že je lepší projet hloubku ostrosti sem tam a pak se vrátit na požadované zaostření, kam chcete. Nebo občas kam byste rádi zaostřili. Není to sklo pro uspěchané jedince, chce to rozmyslet si záběr, zkomponovat, dobře zaostřit, exponovat. Můžete s ním lovit jako s výkonným dalekohledem, jen si dovolím upozornit, že některá taková trochu šmírovací lovení ve stylu na začátku zmiňovaného mistra Tichého jsou už dneska mírně trestná… Tak raději lovte městečka na dlani a kolouchy na paloučku, to bude bezpečnější.

Další oblastí, která přinese spoustu zábavy, jsou detaily v krajině a v architektuře. Díky dlouhému ohnisku si můžete sáhnout opravdu pro kdeco a ani se moc nenaběháte. Opět platí již mnohokrát řečené: žiletky to nejsou, ale když si uvědomím, na čem jsem to měl nasazené a jakými skly jsem zvyklý fotit, možná jsem jen zpovykaný. Takže dál, zkrácení hloubky perspektivy obrazu, kdy se v hlubokém rozestupu stojící předměty zdají být napáskovány za sebou, využijete kdykoliv, průhledy uličkami a průchody stojí za vyzkoušení, udělat si sbírku kostelních hodin je celkem zábava a nachytat z nějakého pěkného nadhledu v údolí jedoucí parní lokomotivu bude určitě – jen co se oteplí – možné minimálně o víkendech.

Shrnuto, podtrženo: jedná se o další zrcadlo v řadě, které Tokina v posledním roce uvedla. Není to zbytečný objektiv, ale alternativa co do velikosti, hmotnosti i ceny. Je to kámoš, kterého v brašně necítíte a může odvést svou práci. Pokud bude pěkné světlo, dodá vám pěkné fotky dalekých objektů. Jestliže bude ošklivo, budete muset dělat trochu umění. Jeho počáteční stupnice pro makrofotografii – říkejme raději zblízka – se hodí určitě při lovu nedosažitelných objektů, kam se nedostanete s klasickým makrovybavením. Objektiv vyžaduje 101 % stability při expozici, takže i na 1/100 s z ruky zapomeňte. Nebo ne a říkejte tomu umění.

Tak si hezky hrajte a dejte klidně vědět, jak se vám žije s novým APS-C zrcátkem od Tokiny.

Celý článek najdete v březnovém čísle FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!