VÁCLAV PANCER – Někdy mě ta potvora překvapí, jak ví, co chci zaostřit…

Syn fotografa, kterého jsem od mládí obdivoval, výborný fotograf z jižních Čech, kde vytváří kompletní obrazové zpravodajství pro Českou tiskovou kancelář, najezdí měsíčně tisíce kilometrů, nafotí desítky tisíc snímků, cestoval s foťákem po celém světě a ještě stíhá aktivně sportovat a provozovat s kamarádem půvabnou čajovnu v samém historickém centru Prachatic a jeho klenutého podzemí.

Foto: Václav Pancer, www.ctk.cz,

Václave, jsem rád, že jste svolil k rozhovoru. Ptát se vás ale na to, jak jste začínal s focením, je trochu zbytečné, když asi všichni známe snímky vašeho otce, který fotografování (hlavně sportu, že?) zasvětil svůj život. Jeho novinářsko-fotografická pouť je obdivuhodná. Takže alespoň kdy a s jakými přístroji jste začínal?

Ty jo, vy jste na mě připravený… děkuji… Je to tak, ale táta fotil všechno dění, je vidět, že ho to bavilo. Sportu zasvětil celý život se vším všudy. Například spoluzakládal v Prachaticích jednu z prvních sokolských jednot v jižních Čechách, což souviselo s budováním alespoň nějakých sportovišť. Vždy vzpomínal, že udělali po válce ve městě první rovinu, dráhu, kde se dalo běhat, Prachatice jsou klasické předhůří Šumavy v dolíku, obehnané kopci, nedá se odtamtud ani dostat jinak než z kopce a do kopce…

Ale k těm přístrojům – samozřejmě jsem měl zálusk na ty tátovy. Byly to aparáty značky Praktica, myslím, že modely MTL a PLC, ale čísla už nevím… Měl o ně trochu strach, bavilo mě je hodně mačkat. Táta tomu předešel. Když mi bylo deset, tak jsme dostali (po všech schvalovačkách KSČ a ROH) možnost vyjet na západ, do Vídně, tak jsem dostal PLC s pár nastříhanými filmy, to byla metráž z německé výroby ORWO. Táta měl pokoj a já hrdě brázdil městem s foťákem na krku, to museli Vídeňáci zírat! Asi první elektronický foťák s automatickým ostřením jsem si koupil někdy v roce 1998, Canon EOS 5 se to asi jmenovalo, mělo to grip a širokáč, no sci-fi po těch praktikách a padesátkových objektivech, blesk vestavěný i externí a battery pack.

Vlastně to byl myslím přístroj od Adolfa Ziky, dělal s ním vítěznou fotku z kategorie sport na CPP ze startu Ironmana. Tenkrát tam startoval Michal Piloušek, první z Čechů a možná i z východoevropanů… takže slavný fotoaparát, asi v něm byla zakletá forma, tak už se od té doby držím jen vlajkových lodí od Canonu a Nikonu.

Když se dívá mladý fotograf na snímky svého otce, ovlivňují ho hodně, nebo ho nutí naopak fotit úplně jinak? Jaké to je mít doma fotografického profesionála?

Já to vůbec nechápu. Prostál celé hodiny za brankou a čekal na záběr, předostřeno se „stopětatřícou“… a měl to tam. Když jsem mu pak koukal přes rameno ve fotokomoře, tak to bylo o pár obrázcích, ale většinou byly ostré a hlavně klíčové momenty zápasu. Teď to kropíme hlava nehlava a vybíráme z tisíců snímků – přepych.

Fotografování sportu je náročná specializace. Co pro vás ale sport jako takový znamená a nemáte ho (a jeho focení) někdy moc? Netoužíte po jiných žánrech?

Hlavně to vedlo k tomu, že jsem se ke sportu vrátil aktivně a občas si někde dovolím i pro zábavu zúčastnit závodu, když pořadatelé dovolí. Většinou vyhrávám v kategorii mužů po operaci páteře… Ostatních žánrů si užiju dost ve zpravodajství, baví mě příroda, ale spíše do šuplíku, pro radost. Dostal jsem nedávno úplně volnou ruku a možnost neomezeného pohybu v divadle, to jsou velmi osvěžující změny žánrů.

U sportu je dobré, že většinou víme, kdy začíná a co se bude dít. Někdy je to ale taky velká neznámá, což se ukázalo, když jsem byl s Českým olympijským týmem na Světových hrách neboli na olympiádě neolympijských sportů v polské Vratislavi. Dost často jsme se cestou na sportoviště dohadovali, co se...

Celý článek najdete v záříjovém čísle časopisu FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!