Typický příběh krajinářské fotografie

Potřebujete souhru mnoha okolností, dlouhé stíny, dobré světlo – slunce nikdo neumí řídit, potřebujete dobrou oblohu – azuro nikoho nezajímá, potřebujete dramatické mraky a to je pak jiná písnička.

Krajina vám nic nedá zadarmo

Na jednu fotografii si vzpomenu pokaždé, když přijíždím na ostrov Isle of Skye na severu Skotska. Pro mě je Skye měřítko fotografické krajinářské řehole. Déšť, zima a prudký vítr, vítr bere kapky a trpělivě vám jednou po druhé bičuje tváře, foťák a oblečení.

Vstával jsem brzy, abych mohl v pět stát na svahu a s vycházejícím sluncem komponovat na místě, které je úplně na severu Skye. Jmenuje se Quiraing.

Je to v podstatě jihovýchodní svah, který je ze severu chráněný masivem, ale není to nic platné, stejně tam prší, stejně tam fouká.
Roky se mi tam nedařilo nic pořádně vyfotit. Nevycházelo mi slunce, objevoval se mrak „kurvič“, bylo špatné světlo nebo pršelo a krajina neměla dost stínů a kontrastu.

Teprve až v roce 2017, kdy jsem na Quiraingu vlastně už téměř bydlel, se mi podařilo ráno zachytit na dálkovou spoušť konečně záběr snů, téměř v ideálním ranním světle.

Snímek slunce nutně potřebuje, zejména to ranní. Musel jsem nechat stativ s foťákem na blízkém výběžku a rychle seběhnout s dálkovou spouští na jiný vrchol a ještě se na něj vydrápat, protože je pět metrů nad okolním terénem.

Vítr byl ovšem takový, že jsem měl obavy, aby stativ i s fotoaparátem a filtry nestrhnul. Navíc mžilo – pršelo – lilo od rána od pěti, takže jsem měl jen pár časových oken, kdy jsem mohl něco exponovat.

Situace mě dohnala ke krajnímu řešení. Stativ jsem prostě zabodnul do terénu a na jeho středovou tyč pověsil fotobatoh. Ukázalo to jako nefunkční řešení. Batoh se ve větru kymácel a hrozilo, že stativ i s foťákem strhne do propasti. Musel jsem stativ zkrátit na minimum, aby se batoh dotýkal země.

Nasadil jsem polarizační filtr, počkal na konec dalšího přívalu vody a s dálkovou spouští vyrazil. Podařilo se mi vmžiku vyšplhat na protější vrcholek, opřít se do větru tak, aby mě nesfoukl a jeho chapadla mě nepřizemnila.

Rychle jsem udělal asi deset expozic, abych zjistil, že všechna práce byla marná, protože kablík od spouště nebyl dostatečně zasunutý do těla fotoaparátu.

Znova a lépe

Najednou tam stojím znova a exponuji už konečně se závěrkou. Mačkám spoušť jako šílený, a taktak se držím na vrcholku, aby mě vítr nestrhnul.

Nestrhnul

Do Skotska jedu 24. května, tak slibuji, že tam zase vylezu a vyfotím to. www.fotoexpedice.cz