Svět plný jiné krásy objektivem Davida Těšínského

Připadá mi, že Davidovu světu čím dál tím víc rozumím. Ale trvalo mi to! Nedávno mě ještě ke všemu někdo nabádal, abych se věnoval jen věcem pozitivním, když je ten náš svět plný starostí. Náš svět? Náš malý svět je zhýčkaný a chce být obelháván. Namlouváme si starosti a máme je vůbec? Jaképak asi mají ty veselé a krásné děti ve slumu v Káthmándú, které ani neznají své rodiče? V obrazech a příbězích v nich obsažených, které David umí jako málokdo, je třeba najdete.

Davide, dlouho jsme se neviděli? Naposledy jsme na našich stránkách recenzovali tvou knihu Jiná krása. Prý se úspěšně prodává. Kde všude jsi ji už prezentoval?
Prodal jsem tisíc kusů v ČR, ale i v dalších 19 zemích – moje kniha se čte i např. v Kanadě, Japonsku, Austrálii, Detroitu (to město beru jako zemi samu o sobě) anebo třeba v Nigérii, lidi mi posílají fotky. Kniha měla svou recenzi například v britských The Times a tady v ČR jsem s ní prošel snad všechna média včetně např. DVTV nebo venku v korejské TV a v Dakaru během vernisáží mých výstav.

Poznámka: Kniha Jiná krása je stále ještě k objednání v obou jazykových mutacích na Davidových webovkách.

Tím se ve svém tázacím plánu dostávám k minulému roku 2023: navštívil jsi celkem 28 zemí, což je podle mě neuvěřitelný rekord, celkově jich máš na kontě asi 80, že? Ale nejde o navštěvování a turistiku, jak tě znám. Kde jsi byl a cos fotil?
V těch zemích trávím čas s místňákama v hospodách, v ghettech a slumech, u nich doma, na tajných párty… Jsem antiturista, dělám to po svým. Zajímá mě underground, komunity, důležité nebo nějakým způsobem kontroverzní subkultury a životní styly. Fotil jsem japonský slum v Ósace, kam jsem se vrátil po jedenácti letech pátrat po bezdomovcích z mých fotek z roku 2012, ghetta v Nigérii, Togu, Beninu a v Ghaně.

Tam jsem dál točil i svůj první celovečerní filmový dokument o Pražákovi Pepovi, bejvalým náckovi a rasistovi, který začal nový život v Ghaně. Mimo jiné také indickou svatbu kamarádce, první trans policistku v Pákistánu, rodiny žijící na hřbitově ve filipínské Manile, alkoholismus v Grónsku, otevření výstavy v Tokiu, v Soulu a v Dakaru, odkud jsme s přítelkyní dál cestovali punkově do Gambie a do Guinea-Bissau. Bylo toho hodně.

Když už jsem ale u fotografií, tvé první snímky v našem časopise jsme uveřejnili v době tvého raného mládí. Kolik ti tenkrát bylo a co to bylo? Já to vím, ale připomeň to našim čtenářům.
Bylo mi asi 21 a zveřejnil jsi mi tenkrát sérii o dětech žijících ve slamu Thapathali v nepálském Káthmándú, které vypadaly, že mají rodiče, protože celý slam byl plný jen těch dětí. Bylo to živé a veselé, pokud člověk nevnímal bídu, ale zaměřil se jen na jejich radost.

Od té doby jsi nejen fotil spoustu až neuvěřitelných lidských příběhů, ale ty pak hodně vystavoval a posílal a posíláš do světových soutěží. Jak soutěže podle svých zkušeností hodnotíš? Myslím tím samozřejmě účast ve World Press Photo, Sony World Awards i třeba v tuzemském Czech Press Photo.
Ve WPP jsem byl jednou nominovaný za sérii o revoluční mládeži v Íránu v roce 2016, v Sony jsem měl jednou fotku brečící Američanky, která zkolabovala na ulici v momentě, kdy Trump vyhrál volby, dostal jsem ocenění taky např. v prestižní POYI (Pictures of the Year International) a v CPP mám fotky už podesáté. V minulosti jsem se umístil většinou v kategorii...

Celý článek najdete v březnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!