Středoformát vs. full-frame: test v reálném nasazení

Publikováno: 4. prosince 2023 | autor Redakce
actinblack---1375.jpg

Znáte to? Asi ano, hlavně na facebooku a v různých specializovaných skupinách se vedou až neuvěřitelně zasvěcené diskuze o tom, zda zrcadlovka, či bezzrcadlovka (těch už je aktuálně méně) a snad ještě více o formátech, o výhodách a nevýhodách APS-C nebo 4/3 a full-framu či středoformátu.

Málokdo z dotyčných diskutujících však umí své argumenty doložit reálnými a praktickými srovnávacími testy. A víte proč? Protože na to prostě nemají. Jsme proto opravdu rádi, že na našich stránkách můžeme opět uvítat Stanislava Peteru, který si dal tu práci a dva posledně jmenované formáty hezky a logicky porovnal. Začtěte se, stojí to za to.

Úvod

Středoformátové foťáky jsou tak trochu legenda. Spousta fotografů by je chtěla mít, ještě víc o nich mluví, ale málokdo s nimi reálně fotí. Asi i proto mezi širokou fotografickou veřejností koluje spousta mýtů a legend: o jedinečné hloubce ostrosti, o mystickém středoformátovém vzhledu fotek nebo o jedinečných barvách, kontrastu či dynamickém rozsahu.

Sám jedním takovým špičkovým středoformátem fotím a zvídavé otázky od kolegů fotografů jsou na denním pořádku. K čemu je tak vysoké rozlišení? Má to opravdu lepší dynamický rozsah? A stojí to vůbec za ty prachy?

Rozhodl jsem se tedy svůj pocit, že mám nejlepší foťák na světě, prohnat trochu exaktnějším testem a odpovědět sobě i kolegům jednou provždy. Půjčili jsme si proto tři špičkové vlajkové lodi od Canonu, Nikonu a Sony, které postavíme proti nejnovějšímu monstru od Fujifilmu – novému modelu GFX 100 II.

Na konci byste měli dostat odpověď na to, k čemu je vlastně středoformát, pro koho je určen a jestli stojí za ty prachy.

gripen---potisk-budovy.jpg

Extrémní tiskové velikosti vyžadují maximální možnou kvalitu fotek a rozlišení. Zde potisk celé stěny budovy firmy Saab na Dnech NATO.

 

Komerční nasazení? Ale jistě

Daleko víc než laboratorní testy nebo studiové scény mě zajímala reálná fotografická praxe. V posledních letech trávím drtivou většinu času jako reklamní fotograf se zaměřením na silové složky státu a zbrojní průmysl. Fotím náborové fotky pro policii a armádu a s týmem také tvoříme marketingové materiály pro výrobce zbraní, optiky, taktického oblečení nebo vybavení. Z toho také vyplývají požadavky, které na foťáky mám.

Na prvním místě je spolehlivost. Produkce, které dáváme dohromady, mají často relativně velké měřítko a vypadají spíše jako natáčení filmu než focení. Desítky lidí, velká a drahá vojenská technika, spousta světel. Jsou také chvíle, které se pro focení nedají zopakovat, a je třeba je zachytit napoprvé. Příkladem může být průlet gripenů nad Prahou, který jsme fotili pro švédský Saab. V takových okamžicích chci mít absolutní jistotu, že se mohu na techniku spolehnout.

gripen---hires.jpg

Na druhém místě jsou data. Naši klienti často používají fotky v extrémnějších velikostech, než je obvyklé. Katalogy, kalendáře nebo webové stránky asi překvapí málokoho. Ale co takový potisk stěn stánku na veletrhu nebo celé budovy? Tam už hraje roli nejen rozlišení, ale také ostrost a jemné přechody odstínů barev. V těchto velikostech je totiž vidět opravdu všechno.

Třetí podstatná složka je robustnost a rozšiřitelnost celého systému. Když už se rozhodnu investovat do těla foťáku, chci mít jistotu, že existuje kompletní škála objektivů, které pokryjí všechno, co budu kdy potřebovat. Široká skla na akční scény, dlouhá na produktové fotky, světelná pro chvíle, kdy je málo světla. A všechno mezi tím, samozřejmě za rozumnou cenu, protože foťák je sice miláček a objekt zbožňování, ale také výrobní nástroj, který se nakonec musí vyplatit a zaplatit.

Trocha teorie

Než začneme srovnávat v reálném světě, pojďme se podívat na trochu teorie. Hlavní rozdíl mezi 35mm fullframovými (FF) foťáky a středoformátovým Fuji GFX je ve velikosti senzoru. FF má obrazové políčko velikosti 36 × 24 mm, GFX (zhruba) 44 × 33 mm. Z toho pro nás vyplývají dva hlavní praktické rozdíly.

expozicni-pruznost---1.jpg

Na větší senzor se vejde buď víc obrazových bodů (pro větší rozlišení), nebo stejný počet obrazových bodů, které ale budou větší (lepší dynamický rozsah). Plocha GFX je oproti FF větší o 68 %, což znamená, že hustota bodů je zhruba stejná, jako by měl FF foťák se 61Mpx senzorem, třeba Sony Alpha 7R IV.

expozicni-pruznost---2.jpg
Expoziční pružnost Fujifilmu GFX 100 II dokáže někdy zachránit i podexponované snímky. Zde fotka vytažená při převodu z RAW o 5 EV.

Druhým aspektem je crop. Díky tomu, že je obrazové políčko větší, mění se i zorné pole, ohnisková vzdálenost a hloubka ostrosti u objektivů, tentokrát zhruba poměrem 0,75×. V praxi to znamená, že když ohniskovou vzdálenost a světelnost objektivu Fujifilm GF vynásobíme 0,75×, dostaneme ekvivalent na FF. Například Fujifilm GF 55 mm f/1,7 je ekvivalentní objektivu 41 mm f/1,3 na full-frame.

Třetí rozdíl se netýká velikosti senzoru, ale interního systému práce s daty. Fullframové foťáky historicky pracovaly s 12-, výjimečně i se 14bitovou hloubkou formátu RAW. Aktuální modely nabízí 14 bitů (Nikon Z 9, Sony A1) a 13 bitů (Canon R5). Středoformát oproti tomu historicky usiluje o maximální kvalitu dat, takže většina strojů, včetně GFX 100 II, nabízí 16bitovou barevnou hloubku. Kde přesně se tento rozdíl projeví, se dozvíte dál v testu.

Co a jak jsme testovali

V testu jsem chtěl zjistit, v čem jsou reálné silné stránky středoformátu. Je to rozlišení, hloubka ostrosti, dynamický rozsah nebo expoziční pružnost? Chtěl jsem také zjistit, kde mají naopak navrch fullframové foťáky. Kde jsou limity rychlosti, spolehlivosti i toho, jak kvalitní data vlastně mohu čekat z jednotlivých formátů? To vše pokud možno měřitelně a v kontextu reálné práce, ke které foťáky sám využívám.

actinblack---1297.jpg
Pracovat i s velkým barevným a jasovým kontrastem při zachování excelentní tonality a jemných přechodů umožňuje středoformátovému GFX 100 II 16bitové zpracování RAW.

Do testu jsme si kromě Fuji GFX 100 II vzali také Sony A1 a Canon R5. Do kompletní svaté trojice nám chyběl ještě Nikon Z 9, ale mám podezření, že výsledky by se ničím podstatným nelišily. Všechny tři přístroje jsme postupně protočili ve stejných scénách, se stejným nastavením a pokud možno podobnými objektivy na větším komerčním focení a pro větší rozmanitost také v průběhu semináře, který jsme uspořádali pro další fotografy. Na konci dne jsme pak zhodnotili rychlost, spolehlivost i chování jednotlivých aparátů a také výsledné fotky.

Ovládání, rychlost, spolehlivost

Když se ohlédnu pár let zpátky do dob, kdy jsem denně používal Canon 5D Mark III nebo 5DS R, jeví se všechny moderní bezzrcadlovky téměř jako zázrak – bleskové ostření, spolehlivé kontinuální sledování obličeje, automatické ostření na oči. Všechny moderní stroje jsou také naprosto spolehlivé a připravené na profesionální práci, takže zde se žádné zásadní překvapení nekonalo.

Nejrychlejší z našeho testu je (nepřekvapivě) Sony A1. Rychle ostří, rychle fotí, rychle zobrazuje náhledy fotek. Sériové snímání rychlostí 30 snímků za vteřinu (byť s elektronickou závěrkou a 12bitovou barevnou hloubkou) je impresivní. Canon R5 příliš nezaostává, s 20 snímky za vteřinu a bleskovým ostřením jde o podobně rychlý přístroj.

ostrost-a-data---canon-r5.jpg
Detail fotografie z Canonu R5. Ostrost je na poměry full-framu dobrá, vysoká citlivost ISO 1600 za nižší světelné hladiny už se projevuje zvýšeným šumem.

Fuji GFX 100 II pak nezapře svůj středoformátový původ. Tělo je větší, objektivy také a ve srovnání s dvěma zmíněnými rychlíky je ostření i zobrazení fotek o chlup pomalejší a rozvážnější. Není se také čemu divit, při více než dvojnásobné velikosti souborů. Vadí to v reálné práci? Ne. Nová GFX 100 II je podstatně svižnější než předchozí model GFX 100S a o stovky procent rychlejší než cokoliv, co může nabídnout jakýkoliv jiný středoformát na trhu. Nechytají se Hasselblad, Phase One ani Leica.

K pohodlí práce také přispívá nový hledáček, který je doslova obří. Koukat na scénu skrz hledáček GFX 100 II je trochu jako sedět v kině IMAX. Člověk vidí každý, byť sebemenší detail v precizních barvách a bez nadsázky dechberoucím rozlišení. To je užitečné při precizní práci se světlem, pózami i produkty – všechno je prostě hned vidět. Nic podobného FF kolegové nenabízí a jde o vychytávku, kterou při komerční práci opravdu oceňuji.

Jak to tedy dopadlo? Všechny tři foťáky jsou rychlé a použitelné, FF pak ještě o chlup rychlejší. V komerčním nasazení obstojí všechny, ale GFX má výhodu obřího hledáčku, který fotografovi dokáže usnadnit práci a pomoci mu všimnout si chyb předtím, než fotí.

Rozlišení a ostrost

Pro test jsme se snažili použít co nejpodobnější objektivy, aby byly výsledky relevantní. Fuji zastupoval univerzální stabilizovaný zoom GF 45–100 mm f/4 (což je po přepočtu zhruba 35–80 mm f/3,2), za Canon a Sony pak hrály nejnovější 28–70 mm f/2,8. Přesně v této chvíli se také začaly projevovat hlavní výhody středoformátu. Sto megapixelů je oproti padesáti prostě a jednoduše dvojnásobek. Dvakrát tolik dat, dvakrát tolik možností ořezu nebo dvakrát větší tisk. Přes to prostě vlak nejede a GFX válcuje kolegy na plné čáře.

ostrost-a-data---sony-a1.jpg
Sony A1 v detailu. Ostrost na poměry FF dobrá, aleb ISO 1600 a tmavá scéna způsobují ztrátu detailů kvůli zrnu i menšímu rozlišení, než co je k dispozici u středoformátu.

Co pro nás bylo ještě zajímavější, je ostrost objektivů. I přesto, že skla od Canonu a Sony jsou na poměry 35mm full-framu velmi ostrá, na to, co nabízí GFX, prostě nemají. GF skla jsou ostrá z rohu do rohu, mají nulovou nebo minimální chromatickou aberaci a téměř nevinětují.

To je něco, co se o konkurenci říct nedá, a ostatně už když jsem vzal před dvěma lety poprvé GFX do ruky, měl jsem pocit, jako kdybych poprvé viděl, jak má vypadat opravdu ostrá fotka. Hlavní zásluhu na tom podle mě nesou větší optické členy ve středoformátovém systému a design skel, který od začátku počítá s vykreslením extrémního rozlišení.

Pro fotografy, kteří ze svých fotek dělají velké tisky, potřebují ořezávat na více různých formátů nebo mít maximum dat k další postprodukci, tak vlastně není o čem přemýšlet.

Barvy, dynamický rozsah, pružnost dat

Přiznám se, že tady jsem sám nevěděl, co vlastně čekat. GFX má dvojnásobné rozlišení oproti srovnávaným FF foťákům, ale jen o 68 % větší plochu senzoru. Jednotlivé body by tedy měly být menší, jejich schopnost pochytat fotony také a díky tomu by měl být menší i dynamický rozsah.

ostrost-a-data---gfx.jpg
Ostrost a nepřekonatelná úroveň detailů při velkém zvětšení, minimální zrno i u vysoké citlivosti ISO 1600 a jemné přechody barev i jasu. Středoformátové dělo Fujifilm GFX 100 II ve své plné síle.

Jenže to tak není. Dynamický rozsah (tedy schopnost zachytit tóny od nejhlubších černých až po nejsvětlejší bílé) byl u všech testovaných přístrojů podobný a pohyboval se kolem úctyhodných 14 EV. Hodně podobné bylo i základní podání barev, samozřejmě s lehkými rozdíly, danými jiným nastavením barev u jednotlivých značek.

Výkon na vyšší citlivosti se také nijak zvlášť nelišil. Čím jsme ale byli velmi překvapeni, byly extrémy. Tady se projevilo 14- vs. 16bitové zpracování dat. Ve chvíli, kdy bylo potřeba vytahovat informace z hlubokých stínů nebo vysokých jasů, mělo Fuji GFX 100 II zdánlivě nekonečné zásoby dat, navíc krásně tonálně odškálovaných a v precizních barvách.

Stejnou zkušenost jsem měl i v minulosti s přístroji Phase One a Hasselblad a jde podle mě o jednu z nejzajímavějších vlastností středoformátu. Ony 16bitové RAW nabízejí daleko větší pružnost a pomohou v extrémních případech, kdy je třeba zachránit fotku podexponovanou klidně o 5EV.

Objektivy a hloubka ostrosti

Jedním z často zmiňovaných mýtů mezi fotografy je to, že středoformát nabízí jinou (menší) hloubku ostrosti. Není to pravda… tedy většinou. Fuji v současné době vyrábí nativní skla s maximální světelností f/1,7. Po vynásobení crop faktorem 0,79 dostáváme hloubku ostrosti f/1,3, což je stále úctyhodné, ale jak všichni víme, na FF jsou k dostání monstra o světelnostech f/1,2, f/1, nebo dokonce f/0,95.

Pokud tedy fotograf touží po opravdu minimální hloubce ostrosti, FF je lepší volba. Jenže… ne tak docela. Na středoformát lze totiž s větším či menším úspěchem adaptovat i objektivy ze 35mm systémů a některé z nich dokonce vykreslí plný formát snímače. Sice občas s lehkou vinětací a větší či menší ztrátou ostrosti směrem do rohů, ale vykreslí.

Výsledkem jsou pak opravdu extrémní ohniska a světelnosti. Já sám mám zkušenost s použitím legendární Sigmy 40 mm f/1,4 Art, která s využitím adaptéru Fringer na Fuji GFX 100 II funguje jako objektiv 32 mm f/1,1, což je něco nevídaného. Navíc s funkčním ostřením i přenosem dat z objektivu do foťáku.

V experimentování lze pak jít i do extrémů a existují kolegové, kteří s úspěchem využívají objektivy jako TTArtisan 50 mm f/0,95 a získávají monstrum, které funguje jako 40 mm f/0,75 – a to už ve full-framu opravdu nenajdeme.

Rychlá odpověď na otázku, zda středoformát nabízí menší hloubku ostrosti, je: ne. Při troše snahy ale ano, a to až do opravdových extrémů.

Shrnutí

Abych to tedy celé shrnul: Současné fullframové foťáky jsou bez debaty rychlejší. Jejich rozlišení, dynamický rozsah i barevné podání budou pro většinu fotografů dostatečné, stejně jako ostrost objektivů. Pokud ale fotograf aspiruje na vyšší mety, potřebuje více dat, ostrosti, rozlišení nebo dělá větší tisky, je daleko lepší volbou středoformátový systém.

Je třeba oželet trochu rychlosti a připlatit si, nicméně rozdíl v ceně už není zdaleka tak velký jako před příchodem systému GFX. Na oplátku dostává u Fujifilmu GFX II (ale i u nižšího modelu GFX 100S) jistotu, že zachycuje svá díla v maximální možné kvalitě, ostrosti a zachová je pro budoucí generace. A to je pocit, který nelze nahradit.


Celý článek najdete v prosincovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!


fv12-23-web3.jpg

Právě vychází
fv07-24-obalka-web3.jpg
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.