Proč zvolit dálkoměr a proč zrcadlovku

Filmová fotografie je spojena s celou řadou technických inovací, které byly pro mnoho fotografů zcela zásadní z pohledu práce s aparátem. Společně s rostoucím používáním kinofilmu se pak objevily dvě konstrukčně zcela odlišné vývojové větve – zrcadlovky a dálkoměry.

Rozdíl mezi těmito dvěma typy fotoaparátů je pro zkušeného fotografa patrný na první pohled, a ačkoli mezi zrodem dálkoměru a zrcadlovky uplynulo cca 17 let, stala se novější zrcadlovková konstrukce historicky výrazně úspěšnější, i když s sebou nese jisté kompromisy. Pojďme se tedy na tyto dva světy podívat blíže, třeba vám tím pomůžeme v rozhodování, který analog bude pro vás tím dalším.

Co je dálkoměr?

Nejprve trochu historie: samotné označení dálkoměr (anglicky rangefinder) je určeno pro přístroj sloužící k nepřímému měření vzdálenosti, který využívá principu štíhlého trojúhelníku, kdy část paprsků prochází objektivem přímo a část je odchýlena optickým klínem o malý, přesně známý úhel.

Správně se přístroj nazývá dvojobrazový dálkoměr, jelikož pracuje dvojicí obrazů s posunutým úhlem, které se promítají přes sebe. Velký význam měly dálkoměry zejména v období války, kdy je využívalo vojsko pro měření vzdálenosti k cíli při ostřelování nepřítele – ostatně tento princip se dodnes v upravené podobě používá například u dalekohledů.

V případě fotoaparátů používali výrobci dálkoměry již ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy se objevily jako doplňkové příslušenství a nebyly přímo spřaženy se systémem ostření jako později. Fotograf musel nejprve pomocí dálkoměru zjistit vzdálenost k objektu, který chce mít na fotografii ostrý, poté na tuto vzdálenost zaostřit objektiv a teprve zvolit finální kompozici.

V roce 1932 byly představeny hned dva fotoaparáty Contax I a Leica II, které přinesly dálkoměr integrovaný přímo do těla fotoaparátu, navíc spřažený se systémem ostření, takže pro fotografa byla práce mnohem rychlejší než v předchozím případě, kdy byl dálkoměr nasazen do sáněk pro příslušenství.

Zrcadlovková konstrukce se u kinofilmových fotoaparátů používala ve stejné době, avšak jejímu většímu rozšíření bránilo několik kompromisních řešení a mimo jiné také absence dnes již standardního pětibokého hranolu, který umožnil pohled do hledáčku nikoliv shora, ale ze zadní strany, jak to známe dnes.

První model této konstrukce byl italský Rectaflex z toku 1948, který o rok později následoval Contax S, o pár let později japonský Asahiflex a posléze Asahi Pentax. Kartami však nejvíce zamíchal Nikon, který představil v roce 1959 zrcadlovku Nikon F společně s řadou objektivů a vytvořil pro fotografy komplexní systém. Tím započala mainstreamová éra kinofilmových zrcadlovek, které se postupně rozšířily prakticky do všech koutů světa mezi širokou veřejnost. Více o vzniku a vývoji zrcadlovky se dozvíte ve starším čísle FotoVideo 6/2023.

Srovnání se zrcadlovkou

Rozdílů je mezi oběma typy fotoaparátů celá řada, v zásadě se však většina z nich odvíjí od odlišné konstrukce, která velmi úzce souvisí se způsobem přenosu obrazu do hledáčku, kde fotograf sleduje obraz a komponuje.

V případě zrcadlovky sledujeme v hledáčku obraz, který prochází objektivem a díky soustavě zrcátka a pětibokého hranolu se promítá přímo do hledáčku – v něm tudíž vidíme totéž, co bude zachyceno na filmovém políčku.

Dálkoměrné fotoaparáty však promítají do hledáčku obraz zcela odlišný – hledáček je v tomto případě umístěn do rohu fotoaparátu a je průhledový (díváme se skrze něj na fotografovanou scénu), takže vidíme odlišný obraz, než je skrze objektiv exponován na filmové políčko.

Dálkoměrný mechanismus, který využívá svůj vlastní hledáček, promítá obraz pomocí soustavy zrcátek do hlavního hledáčku, kde jsou vyznačeny rámečky pro nejčastěji používaná ohniska objektivu.

Mnohem jasnější bude princip dálkoměru při pohledu na schematický nákres, vedle promítání obrazu do hledáčku je odlišný také způsob zaostření, respektive jeho indikace v hledáčku, kdy se využívá překrývajících se obrazů ve zvýrazněné části uprostřed – jakmile jsou oba dva obrazy „slícované“, máte jistotu, že je správně zaostřeno. Vizuálně je tento systém podobný jako ostření pomocí matice s klínem u zrcadlovek (např. Praktica).

Ruku v ruce s touto konstrukcí jde i několik vlastností, na něž si musí fotograf zvyknout...

Celý článek najdete v květnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!