Petr Machan: Užívám si každou chvilku, kdy můžu pracovat a tvořit ve fotokomoře

Jakou roli hraje v jeho tvorbě černobílá fotografie a analogový proces obecně, kdy navzdory své lásce k analogu sáhne raději po digitálu, proč vyměnil psaní poezie za fotografii nebo jak vznikají jeho kreativní projekty – o tom všem a mnohém dalším se dočtete v rozhovoru s Petrem Machanem, fotografem a mimo jiné také lektorem kurzů ve FotoŠkoda.

Autorka rozhovoru: Karolína Fialová, foto: Petr Machan

Ve FotoŠkoda vedeš kurzy v temné komoře na vyvolávání filmů a zvětšování černobílých fotografií. Jak ses vlastně k tomuto zaměření dostal a jak vypadaly tvé začátky s fotografií?
Začátky byly úplně jednoduché, našel jsem tátův starý Zenit, nacpal do něj film a začal fotit kantory a spolužáky na literární akademii. Protože jsem vždycky rád objevoval nové věci, tak jsem si začal o fotografii číst a později mě do zvětšování uvedl Jaroslav Beneš ze skupiny Český dřevák. Od té doby si máchám ruce v chemii.

Snažím se vyvolávat a zvětšovat alespoň jednou týdně, abych si znalosti udržoval. Poté jsem dostal možnost ukazovat tento proces lidem v úžasné fotokomoře v paláci Ligna. Je to neuvěřitelně naplňující činnost: v komoře se spousta lidí začne dívat znovu dětskýma očima, jako když člověk poprvé otevře Kinder vajíčko.

Pracuješ také jako fotograf na volné noze. Máš focení rozdělené na komerční a osobní tvorbu, nebo se prolínají?
Mám to spíše oddělené. Komerční zakázky (hlavně eventy nebo reportáže) fotím digitálně a barevně. Dokumentární fotografie, kterou vytvářím na platformě Verum Photo, je sice také digitální, ale černobílá.

Díky FotoŠkoda je teď navíc velkou součástí mé práce právě výuka v temné komoře – vedu kurzy na vyvolávání černobílých filmů i zvětšování černobílých fotografií a s Kevinem V. Tonem pak jeden speciální kurz.

TIP: Workshopy Petra Machana

Proč už nefotíš dokument na film?
Myslím si, že doba, kdy jsme s Leica fotoaparáty běhali po východní Evropě, už je za námi. V dnešní době to považuji za zbytečné a v podstatě i neekonomické. Svou tvorbu ve studiu ale fotím vždy na analog. Nedělám si ani digitální předtisky. Dříve jsem samozřejmě používal polaroidy, aby si člověk ověřil, jestli je nastavená scéna v pořádku, ale dnes už nedělám ani to. Chce to trochu uvolněnější přístup, trošku punku.

V ateliéru fotíš portréty?
Ano, akorát občas bývá výsledek abstraktnější. Lidská tvář je úžasné plátno, se kterým se dá pracovat. Obzvlášť když se člověk zabývá emocemi a chce zachytit řekněme vhled do duše. Na obličej se dá namalovat celý příběh – není to jen portrét.

Jak vypadá tvůj kreativní proces?
Analogová tvorba je pro mě vlastně svobodnější než digitální. Když přemýšlím nad studiovým projektem, nejde jen o to vzít film a vyvolat ho. Každá z těch věcí má variabilitu. Od polovičního formátu přes kinofilm po střední až velký formát.

Když začínám přemýšlet o novém projektu, nejdříve hledám vhodný jazyk. Nejen formát, ale i film, vývojku, papír – celý kreativní postup je neuvěřitelně košatý. Existují techniky, které se běžně nepoužívají, ale občas se na něco hodí. Potom přemýšlím nad světlem, ohniskovou vzdáleností, například u vzdálenosti 120 mm mají lidé nejhezčí lícní kosti.

Všechny aspekty postupně zapracuji do projektu a v momentě, kdy mám jasnou cestu, tak sérii nafotím. Občas je to složitější, protože neexistuje nástroj, který by fotografie správně pojal. Aktuální projekt fotím na Hasselblad, ale s objektivem, který jsem si sám postavil. Zeiss objektivy jsou krásné, dokonalé, ale dokonalost může být někdy trochu nudná.

Z vlastní zkušenosti je vyvolávání (a především zvětšování) o trpělivosti a zpomalení. Člověk ve fotokomoře snadno stráví celý den. Ty působíš velmi energicky. Jak se ti ve fotokomoře pracuje a co tě na tom nejvíce baví?
Ani ne tak zpomalení, ale komora má určitý rytmus. Při vyvolávání a zvětšování poslouchám jazz, tato práce je pro mě hodně spojená s jazzovou energií. Moje stará komora byla taková nudlička s betonovou podlahou, na které byla šedá barva. Jsem hodně neposedný, možná jak jsi říkala energický, a tak v momentě, kdy se mi osvěcují nebo koupou fotky, tak pochoduju – a vyšlapal jsem v místnosti cestičku.

Rytmika a pravidelnost mi na druhou stranu umožňují dělat méně chyb. Přirovnal bych to ke čtení z not. Když jsou dobře napsané, člověk nedělá chyby, tím pádem šetří chemii, peníze i čas. Čas je nejdůležitější komodita, to je jediná věc, kterou v našich životech nedokážeme nahradit. Proto si ale užívám každou chvilku, kdy můžu pracovat a tvořit v komoře.

Potkávám hodně fotografů, kteří fotí pouze černobíle – mám to moc ráda, ale neumím si představit, že bych se úplně vzdala barvy. Co tě na černobílé přitahuje?
Černobílá analogová fotografie je srdeční záležitost. Co si budeme povídat, není to úplně levný koníček, ale nikdy bych ji neopustil. Baví mě se dívat na film i na mikroskopické úrovni, kdy v temné komoře člověk ostří na zrno, jako na jednotlivé buňky – film je v tomto živý organismus.

TIP: Vše o temné komoře

Barvu nezatracuji, jen má specifičtější užití. Některé fotografie si o barvu řeknou, ale v mém pohledu na svět je to asi procento, možná i méně. Nad černobílým procesem mám kontrolu od začátku do konce – můžu si vybrat vývojku, rozhodnout se, jestli film převolám, jestli budu vyvolávat tepleji, nebo studeněji. Nad barevným filmem tolik kontroly nemám, protože se posílá na vyvolání, a kdyby ho člověk vyvolával sám, jde o mnohem náročnější proces.

Focení v mém životě vlastně nahrazuje poezii, kterou jsem kdysi psal. Během studií na literární akademii jsem najednou zjistil, že mé psaní připomíná spíše komiks. Takže jsem vyměnil jazyk právě za černobílou fotografii, někdy kolem roku 2000. Dává mi opravdu úžasné možnosti vyprávění.

Jaký je tvůj oblíbený černobílý film, fotoaparát nebo objektiv?
Nejraději mám černobílý film Kodak Tri-X ve středním formátu a často používám Hasselblad 500 CM, na který nedám dopustit. Z objektivů je nejoblíbenější pravděpodobně Hasselblad Makro-Planar 120 mm. Nejvíce fotím ve formátu 6 × 6, protože se čtvercem se dá velmi dobře pracovat – člověk může k fotografii přijít ze všech stran a formát zůstává stejný.

Výsledný obraz ovlivňují ale třeba také zvětšovací objektivy. Některé mají krásné jemné přechody, na kterých to lidem velice sluší, ostré objektivy jsou zase vhodné na jiné aplikace. Jako když si člověk vezme místo tužky pero, zkrátka si vezme ten správný nástroj.

Fotokomoru máš vlastní?
Fotokomoru mám vlastní, ale na práci s filmy jsem adaptoval vlastně i koupelnu. Když jsem dělal rekonstrukci, musel jsem vysvětlovat, proč tam chci extra odvětrávání a podivnou keramickou objímku se sklem, mám také napevno připevněné červené světlo. Člověk musí být připravený, takže mám věci na vyvolávání jak v komoře, tak doma.

Pěšky z domu do fotokomory trvá cesta 2 hodiny 35 minut, mám to přesně spočítané. Krásně se projdu, udělám si fotky a mám čas na rozmyšlení postupu. Člověk si nejdřív fotku nazvětšuje v hlavě a potom se snaží své představě co nejvíce přiblížit.

TIP: Vybavení fotokomory

Kdybys měl vyhrazený týden jen na tvorbu, jak bys tento čas strávil?
Dva dny bych strávil focením, den na volání a zbytek na zvětšování – takové temnokomornické lázně. Člověk by mohl nechat mysl kreativně plout, svobodně, nesvázaně, nezabývat se všedními problémy. To by bylo něco geniálního.

Petr Machan je fotograf na volné noze a lektor kurzů v temné komoře. K fotografii se dostal oklikou přes psaní poezie: kde nestačila slova, musely nastoupit fotografie. Kromě pouliční a dokumentární fotografie rád fotí i v ateliéru, kde pracuje výhradně s analogovým médiem. Věnuje se také konstrukcím vlastních objektivů a dalším experimentům. Je členem fotografického spolku Verum Photo.

Celý článek najdete v dubnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!