Člověk míní, Pánbůh mění. Když jsem na Kokořínsku vyléval vodu z řeky Pšovky ze zatopené bezzrcadlovky Nikon Z50 a sušil promočený čip kapesníkem, bylo mi jasné, že musím změnit plán. Tenhle foťák si jako hlavní tělo na Faerské ostrovy vzít nemůžu, však vyrážíme už nazítří a vypadá to, že je po něm.
Ach jo, co teď? Doma jsem si proto sbalil Nikon Z7 II jako hlavní tělo a rozhodl se někam do útrob naší bezmála osmnáctileté expediční oktávky schovat také Nikon Z9 pro případ, že by bylo potřeba druhé tělo. K tomu dva drony, pět objektivů, gimbal, stativ, dvě akční kamery a hurá, vyrážíme!
Faerské ostrovy patřily vysoko na seznam mých vysněných mystických destinací mnoho let. Drobné ostrůvky ležící na půli cesty mezi Dánskem a Islandem, kde zastavuje trajekt jen na pár hodin cestou na sever. Ostrovy byly obydlené kdysi dávno vikingy a dnes zde žije více ovcí než lidí. Po palubě obřího trajektu jsem nervózně poskakoval a pobíhal den a půl, jak moc jsem se těšil na krajinu, o které jsem nevěděl zhola nic.
Naschvál jsem si toho příliš nepřečetl, abych se nepřipravil o objevitelský aspekt cesty. A vyplatilo se! Hned druhý den pobytu na ostrovech jsme se nalodili na malinkou loďku plující na nejzápadnější ostrůvek Mykines, který patří přes den davům turistů a večer pak papouškům severu – papuchalkům.
Naše kocábka přistála v 17:07 hodin na břehu mého vysněného opuštěného ostrova. V tu chvíli se začala psát historie našeho pobytu, která trvala pouhých 22 hodin a 3 minuty. Jak málo času stačí na to se zcela zamilovat do místa, které nemá obdoby. Oddat se jeho půvabu a vytvořit si nové přátele.
Jako šíp namířený přímo mezi levou komoru a pravou síň do mě vstoupil genius loci, když jsem s bajkem v podpaží vyskočil z houpající se lodi na břeh za smíchu turistů, kteří se do jednoho snažili opustit ráj před bouří, dokud je čas. Ptali se, proč si bereme kola, když tu není kam jezdit. Smáli se a nechápali. Mně však byli ukradení. Bajk jsem zahodil vedle lodě a hned jsem vyndal...
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!