Olga Stráníková: Potřebuji víc než jen zmáčknout spoušť

Narodila se na Vysočině, ale žije a tvoří v Litomyšli. Vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze.

Na jedné z jejích nádherných výstav jsme se dočetli: „Fotografování je pro Olgu médium, které jí umožňuje setkat se se sebou samou, uchopit své nitro a dát výraz vlastním myšlenkám a emocím. Používá klasickou techniku a fotografie si od počátku až do konce vyvolává a zpracovává sama ve fotokomoře. Fascinují ji staré fotografické techniky, z nichž si osvojila zejména bromolejotisk. Oblíbila si též techniku lithprintu a ručního kolorování. Inspiraci pro své fotografie hledá na starých půdách, opuštěných hřbitovech a v tajemných zákoutích. Nejčastějším motivem její tvorby je však žena. Snaží se zachytit její křehkost i sílu, emoci i příběh.“

Komu jsi vděčná za pohledy na svět přes hledáček kamery? Náhoda, účel?
Určitě to nebyla náhoda ani nějaké racionální rozhodnutí. V životě jsme ovlivněni prostředím, ve kterém vyrůstáme, rodinou, přáteli, kým jsme a kým bychom chtěli být, svou představou o životě a pak realitou, která mnohé očekávání změní. Myslím, že se propojilo vše, co jsem zmiňovala. Také můj vztah k přírodě, hudbě, literatuře a umění vůbec vytváří moje vnímání světa a také pohled přes hledáček fotoaparátu.

Jung říká, že to, co je společné básníkovi a duševně nemocnému, je něco, co v sobě nosí vlastně každý člověk, je to neúnavně tvořící energie, která se snaží změkčit tvrdost skutečnosti. Peter Acroyd v knize William Blake píše: „Duch mu řekl: ‚Blakeu, staň se umělcem, ničím jiným. Jen to přináší štěstí.‘ (str. 32). Samozřejmě že u mě to nebylo tak jednoduché (smích), ale štěstí mi to opravdu přináší.

Jaký je tvůj přístup k fotografii? Digitál, nebo analog?
Fotografuji téměř výhradně analogově kinofilmovou zrcadlovkou. Potřebuji víc než jen zmáčknout spoušť – dotek papíru, červené světlo, vůni chemikálií, experimentování s barvami, světlem, stíny.

Tvé fotografie jsou poetické, a když se na ně člověk dívá, vrací se do dob ne před padesáti lety, ale o mnoho dál, na úplný začátek, kdy to vše začalo… Jak se na to díváš ty?
Je mi velmi blízká doba konce 19. a počátku 20 století. Toto období mě velmi ovlivnilo. Fascinuje mě stále. Melancholie, hloubka, sdělení. Oslovuje mě symbolismus, dekadence, expresionismus, meziválečná avantgarda. Sama jsem spíš melancholický dekadentní člověk, necítím se být doma v tomto světě.

Už když jsem začala fotografovat, přemýšlela jsem, jak se dovědět víc o technikách, které fotografové používali. Internet tenkrát teprve začínal, sháněla jsem tedy dostupnou literaturu a snažila se dočíst, jak fotografovali oni – Edward Steichen, Alfred Steiglitz, Man Ray, František Drtikol, Josef Sudek a další. Fascinovaly mě ženy umělkyně, nejenom...

Celý článek najdete v květnovém čísle FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!