Neuvěřitelná tajemství Raja Ampatu objektivem Petra Hůly

Po několika letech jsme se tradičně sešli RNDr. Petrem Hůlou nad obrovským množstvím jeho fotografií z poslední výpravy, využili čerstvých vzpomínek a poznatků a z kvanta pralesních a podvodních záběrů vybrali alespoň několik pro vás.

Oba jsme milovníky destinací dosud skoro nedotčených masovou turistikou, a tak věřím, že se vám náš krátký rozhovor bude líbit.

Zkusím to polopaticky: Proč jste do této chráněné a poměrně vzdálené oblasti jel?
Do těchto míst se cestuje hlavně kvůli rajkám, a to speciálně kvůli dvěma druhům – rajce červené a rajce Wilsonově. Jedná se o zvířata endemická právě pro toto území. S výpravou jsme byli na hlavním ostrově Waigeo a tam už dnes existují domorodci, kteří vás za malý poplatek provedou, mají v pralese v některých případech vytvořené i kryty, a tak se k těmto velmi plachým zvířatům fotograf/pozorovatel nějak dostane.

Přesto se jedná o poměrně obtížnou záležitost, protože musíte absolvovat hodiny chůze v těžkém terénu deštného pralesu, kde je navíc trvale přes třicet stupňů.

Vidět a vyfotit rajky. Jak to probíhá?
Musíte vyrazit ve čtyři ráno, dojít temným pralesem na místo a počkat na rozednění a při něm buď rajky přiletí a vy je nějak zachytíte (na focení máte asi dvacet minut), nebo nepřiletí a jdete zase zpět. Rajky mají v pralese určitá místa, vybrané stromy, které jim z nějakého důvodu vyhovují, buď potravního, nebo aby tam mohly provést své zásnubní tance.

Chvíli poskakují po větvích a vy máte jakousi malou šanci je fotoaparátem zachytit. Navíc se ty dva druhy od sebe dost liší. Ty červené jsou stromové, musíte je pozorovat v korunách stromů a Wilsonovy jsou menší, které se pohybují v podrostu nebo přímo na zemi a sameček tam jakoby čistí místo, kam pak přiletí i samička. Mně se bohužel podařilo vyfotit jen samičku, sameček přiletěl asi jen na tři vteřiny a z nějakého důvodu zmizel, asi se mu partnerka nelíbila…

Čtyřhodinová cesta pralesem bohužel vyšla jen takto, je to prostě o náhodě. Pokud ale máte čas a trávíte v té oblasti delší dobu, můžete to vše opakovat a štěstí vás určitě nemine. Jen u těch wilsonek je trochu problém se světlem. Díky tomu, že jsou dole, jsou téměř ve věčné tmě deštného pralesa. Dostat je v tom hustém šeru do hledáčku a zaostřit už vyžaduje opravdu dobrou techniku.

Jsem u obvyklé otázky: Co jste měl na této cestě sebou?
Samozřejmě jsem tam byl s OM-1, objektivem 100–400 mm a konvertorem 2×, takže vlastně osmistovkou. Díky dotyčnému systému, resp. režimu Pták, který si dotyčné zvíře zachytí, drží v hledáčku a ještě doostří na oko, což jsem opravdu plně využíval, se mi i v následujících dnech řada dobrých záběrů podařila.

Jak už z mé profese vyplývá, fotil jsem hlavně dokumentačně. Když jsem se jednotlivými záběry zabýval následně v postprodukci (DXO 4), zjistil jsem, že mám i snímky, které už nejsou jen...

Celý článek najdete v říjnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!