MICHAL FANTA – Jak mě uhasili mořskou vodou

Neskrývám, že k jeho oběma profesím mám hodně blízko. Byl to zajímavý rozhovor, ve kterém budeme v budoucnu pokračovat u piva, takže si naše další povídání možná ani nepřečtete. Nebo ano? Začneme tímto únorově-březnovým a příště uvidíme.

Když jsem vás v Národním muzeu sledoval, jak přebíráte první cenu Czech Press Photo v kategorii Člověk a životní prostředí, měl jsem v mobilu už tři dny připravený e-mail s tím, že vás požádám o rozhovor. Náhoda, souběh, potřeba? Jaký je pocit fotografa stát na pódiu před vybranou společností včetně prezidenta a děkovat za jednu z nejvýznamnějších českých cen roku?
Pocit je to super, fotografa asi nejvíce potěší ocenění odborné poroty, která má širší profesní pohled na fotografii. Stejně tak (když to bylo shodou okolností již potřetí v řadě) si člověk uvědomuje, jakou cestu ušel za dobu, co fotí. Vlastně i kdyby se fotografie zrovna neumístily „na bedně“ a byly jen vystaveny na výstavě CPP, už tak je to velká pocta a člověk si řekne, že asi svou práci dělá dobře, což je nejhezčí pocit, protože každý má dělat svou práci tak, jak dokáže nejlépe.

Když pak procházím výstavou, vzpomínám, jak jsem zamlada, za dob svých studií, chodil na výstavu CPP a viděl vystavené fotografie, které mě inspirovaly, a já i díky tomu chtěl být reportážním fotografem. Třeba zase mé fotky inspirují další nové fotografy.

Prezident dal samozřejmě celému vyhlášení opravdový punc důležitosti. Můj vedoucí u Hasičského záchranného sboru ČR (HZS) se mě následovně ptal, jestli je to nějaká významná soutěž, a já mu odpověděl, že se na vyhlášení obtěžoval přijít i prezident Petr Pavel. I díky tomu pochopil, že to není jen tak nějaký okresní přebor, za to organizátorům soutěže patří velký dík. I za to, že kvalitní reportážní fotografie dostávají prostor a lidé si v dnešní instantní době více uvědomují důležitost autentické fotoreportáže.

Je to tak, ke špičkovému ocenění se někdy dostává i opravdu výborný fotograf poměrně dlouho. Ale zde si neodpustím trochu drzou otázku: Jak moc vám pomohla profese k tak špičkovým záběrům?
Určitě mi to, že s hasiči fotografuji dlouho a dostanu se mnohdy tam, kam jiní ne, v tomto konkrétním případě pomohlo. Rozhodně bych se ale k dokumentaci práce hasičů v Řecku nedostal, pokud bych nedostal důvěru přímo od lidí z nejvyššího vedení HZS, ani bez podpory od lidí v domovském Královéhradeckém kraji by fotografie nemohly vzniknout. Velkým bonusem v prospěch mého vyslání do Řecka byl i fakt, že už při lesním požáru v Českém Švýcarsku jsme s dalšími kolegy dokumentaristy mohli ukazovat těžkou práci hasičů, kterou tam odváděli.

Se záchrannými složkami nicméně fotografuji více než 15 let, takže člověk už i trochu ví co a jak a hlavně je jako při každé reportáži důležité, aby vám lidé do jisté míry důvěřovali a spíše si vás nevšímali, aby tak mohly vzniknout co nejautentičtější fotografie.

S oceněním je to vždy ošemetné, fotografie většinou fotograf nefotí pro nějaké soutěže nebo ocenění, ale zachycuje, jak vidí svět nebo situace svým pohledem. Nikdo – ani já – nebere automaticky, že se jeho fotografie někde umístí. Když má autor fotku nebo fotky, které se mu zdají hodné té soutěže, tak je tam pošle a pak...

Celý článek najdete v březnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!