Martin Páv – Díky tomu, že stojím za kamerou, mám i režii mnohem pevněji v rukou

V komentáři ke svému úspěšnému filmu Dajori Martin říká: „Náš dokument nemá být sociální agitka, která by vynášela morální soudy. Je to film o lásce, o rodině, o dospívání a o věcech, které obnáší. Není to edukativní dokument, který hlásá, jak mají věci správně být.“ Pojďme si s ním nejen o tom popovídat.

Před časem jsme si s kolegyní povídali o vašem filmu Dajori. Něco jsem o něm četl a viděl, ale myslím si, že by bylo dobré ho čtenářům krátce představit. Jak a proč vznikl?
Film jsme režírovali dva, já a spolurežisér Nicolas Kourek. On je členem redakce kulturního čtrnáctideníku A2, kam na začátku roku 2021 doputovala zpráva o bytové krizi ve Varnsdorfu. Uprostřed pandemie a nejtvrdšího lockdownu bylo tehdy vystěhováno několik romských rodin z takzvaně vyloučené lokality Kovářská. Naše hlavní protagonistka Marie Hučková tehdy se svým manželem a rodinou bydlela v nádražním domku. Měli ve svém domě dostatek prostoru a rozhodli se rodinám v nouzi pomoci.

Nakonec u sebe ubytovali přes třicet lidí, z toho víc jak polovina byly děti. Původně jsme si mysleli, že film bude o této situaci a že se bude jednat o sociálně kritický snímek, který poukáže na problémy, jako je systémový rasismus, krize bydlení nebo obchod s chudobou. Krátce potom, co jsme začali natáčet, se ale situace záhy změnila. Marii došly síly a rozhodla se odstěhovat. Tím, že ona odešla, se museli odstěhovat i ostatní. Náš původní záměr, že budeme ještě půl roku natáčet situaci v nádražním domku, se tak rozpadl. Bylo nám ale líto už natočeného materiálu, kde jsme měli zaznamenaných několik zajímavých postav. Rozhodli jsme se s nimi zůstat v kontaktu, především s Marií.

Krátce nato se v rodině odehrála další zásadní změna – Mariina sestra se díky nelehké existenciální situaci a závislosti nedokázala postarat o svých devět dětí a rozhodla se je předat do péče svým sourozencům, aby neskončily v dětském domově. U Marie skončily dvě z nich – dvouletá Anabel a devítiletý Samuel. V tu chvíli začal náš příběh, který je nakonec o něčem zcela jiném, než jsme původně plánovali. Je to film o nově vznikající rodině, mateřství, dospívání a různých strastech, které s tím souvisí. Namísto sociálně-kritického filmu je to o tématech, která nás spojují, bez rozdílu původu a barvy pleti.

Jak vypadala vaše cesta k dokumentárnímu filmu? Děláte kromě toho ještě něco jiného?
Původně jsem vystudoval hranou režii na FAMU. Následně jsem ale „zběhl“ k dokumentu – dostal jsem možnost natáčet v Kibeře, jednom z největších neformálních osídlení neboli slumů v keňské Nairobi. Nakonec jsem tam natočil svůj dokumentární debut Kibera: Příběh Slumu (2018). Film byl poměrně úspěšný, získal cenu publika na MFDF v Jihlavě a následně byl promítaný na několika mezinárodních filmových festivalech. Tou dobou jsem navíc studoval magistra v oboru Asijská studia a mezinárodní vztahy, kde jsem se rozhodl využít Kiberu jako případovou studii, na kterou jsem aplikoval některé probírané postkoloniální teorie.

Při psaní práce jsem si uvědomil, že mě proces výzkumu a následné analýzy dat vlastně dost baví a že bych v tom rád pokračoval. To vyústilo ve studium doktorátu, kterému se věnuji zcela mimo film, a už se snad pomalu blížím ke konci. Kromě filmu jsem se ještě vydal směrem akademické práce, v níž hodlám setrvat. V rámci výzkumu se věnuji právě slumům v Nairobi, veřejnému prostoru, mladým lidem, ale i například tomu, jak tam funguje vyrovnávání moci mezi státem a různými neformálními skupinami.

Asi to společně s filmem zní trochu nesourodě, ale hlavní metodologie, kterou ve své výzkumné činnosti uplatňuji, je etnografie. Ve finále se věnuji jak u dokumentu, tak ve výzkumu lidem a jejich příběhům.

Dostal jste se k tomu, že si děláte sám kameru. Bylo to u Dajori poprvé?
Ano, Dajori je můj první celovečerní film, kde si dělám komplet sám kameru. Cesta k tomu ale byla docela dlouhá. Můj vztah k filmu se odmala vyvíjel především skrz obraz. Když jsem v období dospívání natáčel svoje amatérské filmy, vždycky jsem držel v ruce kameru sám.

Tehdy jsem měl také možnost poprvé vyrazit mimo Evropu. V sedmnácti jsem byl ve Vietnamu, rok nato jsme s tátou jeli do Indonésie a Malajsie. Kameru jsem během těchto cest nepustil z ruky. To si myslím, že pro můj vývoj bylo...

Celý článek najdete v lednovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!