Markéta Navrátilová – Celých 25 let na Tour de France

Sport je hodně o velké rychlosti, při níž musí fotograf navíc vytvořit obrazový příběh, který nejen vypoví jeho záměr, ale hlavně zaujme diváka. Povídat si s člověkem, který představuje absolutní špičku sportovní fotografie, bylo pro mě, pouhého amatérského sportovce, velkou výzvou.

Na odpovědi jsem se těšil, a co v nich Markéta dokázala svým klidným způsoben sdělit, má očekávání naprosto překonalo. Posuďte sami.

Vážená Markéto, jsem rád, že vás mohu po mnoha letech uvítat na našich stránkách. Co právě fotíte, když to s cyklistikou nebude v těchto mrazech asi tak moc žhavé? (Pro pořádek uvádím, že si povídáme 4. 12. 2023, kdy byl ráno mráz o kolem –16 °C).
Já děkuji a je mi potěšením. Přesně tak, nemám ráda, když mi při focení mrznou prsty, tak se snažím být v teple. Naposledy jsem fotila interiéry a portréty, doháním resty v podobě neodevzdaných fotek, dodělávám webové stránky. Taky mě ještě před Vánoci čekají dvě větší focení, na která se musím nachystat, a trochu plánuji, co se bude dít v roce nadcházejícím.

Narazil jsem na cyklistiku samozřejmě záměrně. Vy, jediná žena s fotoaparátem na motorce v pelotonu Tour de France. Nestýská se vám trochu?
Nestýská se mi. Nefotila jsem jen Tour de France, ale i spoustu jiných závodů po celém světě. Od cyklokrosu v lednu přes jarní klasiky v Belgii, Franci a Nizozemsku až po velké etapové závody v létě a mistrovství světa na konci sezony. Patnáct let v řadě jsem strávila více než 120 dnů v roce na cestách a seděla každý rok vice než padesátkrát v letadle.

Rozhodnutí, že jedna z těch úžasných Tour de France, kde místo na motorce byla ta nejlepší židle, na které se dalo sedět, bude tou poslední, bylo nakonec velmi jednoduché. Po 25 letech strávených v pelotonu jsem dospěla do stadia, kdy jsem věděla, že cokoli jiného budu v červenci dělat než fotit Tour de France, bude pro mě přínosem jak profesním, tak lidským.

Po té spoustě let jsem narazila na profesní strop. Agenturní práci jsem zvládala stále dobře, ale to mi nestačilo. Chtěla jsem dělat nadčasové fotky, které jsem do té doby nevyfotila, a to bylo stále těžší. Jednak proto, že jsem toho opravdu vyfotila už hodně a k tomu, aby člověk vyfotil na Tour de France něco, co nikdo jiný nemá, je potřeba nejen profesní zdatnost, ale také souhra příznivých okolností a notná dávka štěstí. Ale také proto, že se z tour za ta léta stala opravdu globální sportovní a ostře sledovaná událost a možnost fotit – a to i z motorky – byla stále více svázaná spoustou pravidel a omezení.

Také si ale myslím, že v padesáti není možno dělat totéž, co jsem dělala v pětadvaceti. A pokud ano, tak s úplně jiným modem operandi. Na začátku mě ani v duchu nenapadlo, že bych na Tour de France mohla vydržet 25 let. Dalo mi to mnohé, otevřelo spoustu dveří, ale zůstávat tam dál mi už prostě nedávalo smysl. A v poslední řadě, ale neméně důležité: mám syna a k tomu, abych strávila měsíc mimo domov, bych musela mít sakra dobrý důvod a tím v momentě, kdy jsem se rozhodla skončit, tour už nebyla.

Když už jsme u toho „létání“ mezi cyklisty v pelotonu, před léty jsme si o tom povídali, že je to sakra nebezpečná práce. Jsem rád, že jste to přežila. Těch nebezpečných pádů je v profesionálních pelotonech čím dál tím více. Čím to je? Bezohledností, touhou po penězích či technikou?
Na tohle asi neumím odpovědět, ale neshodnou se ani ti, kteří mají do jisté míry tyto věci na starosti. Pravdou ale zůstává, že v posledních letech došlo k několika hrůzostrašným pádům, bohužel i s fatálními následky. Bezohlednost bych v tom ale nehledala na žádné straně, touhu po penězích méně než snahu o dobrý výsledek.

Do techniky moc nevidím, na kole jezdím minimálně, ale pokud jsou kola rychlejší, než bývala, věřím, že s tím jde ruku v ruce i jejich bezpečnost a spolehlivost. Ráda bych si myslela, že to byla v mnoha případech souhra nešťastných událostí. Focení cyklistiky z motorky může vypadat nebezpečně, ale v momentě, kdy na ni sednu, tak se o tom snažím nepřemýšlet. Chápu ji jako prostředek k tomu, abych mohla tuto práci dělat.

Cyklistika je jen jedna, má svá pravidla a zákonitosti, situace v pelotonu jsou si velmi podobné a je úplně jedno, zda sedíte na motorce na Tour de France, nebo na Czech Tour. Horké chvilky jsem zažívala všude, ale myslím, že pokud člověk nedělá věci, které by neměl, má k té práci pokoru stejně jako respekt k okolí a používá hlavu, tak je schopen spoustě svízelných situací předejít nebo na ně být...

Celý článek najdete v lednovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!