Ivana Dostálová – Žiju v obrazových příbězích každého okamžiku

Česká fotografka a vědkyně žijící v Praze, pracující, vystavující, s díly zastoupenými ve sbírkách po celém světě (např. Chicago, Paříž, Berlín, Milano, New York, Atlanta, Florida, Michigan, Itálie a Rakousko).

Absolventka PGCert Therapeutic Photography na Robert Gordon University ve Skotsku, dříve získala doktorát z neurobiologie a fyziologie na Univerzitě Karlově. Více se určitě dozvíte z následujících řádků.

Vážená paní Ivano, velmi mě těší, že jsem získal možnost si s vámi krátce popovídat. Říkám záměrně krátce, protože vaše vědecká, společenská, lidská a fotografické činnost by vydala na knihu, a nebojím se konstatovat, že by ta kniha útlá nebyla. Zkusíte se nám aktuálně představit, prosím? Jste žena, vědkyně, terapeutka, lékařka, fotografka. Co nejvíc?
Jenom na začátek bych upřesnila, že lékařka nejsem, jsem klinická vědkyně, neurobioložka. (Pozn.: Kliničtí vědci zkoumají a vyvíjejí techniky, metody a vybavení, které pomáhají předcházet, diagnostikovat a léčit nemoci, jsou to experti a konzultanti, kteří podporují klinický personál při práci s pacienty. Mou prací je tedy přicházet s novými přístupy a metodami při diagnostice, léčbě a hledání příčin neurovývojových a dalších onemocnění ve spolupráci s lékaři.)

Jinak máte pravdu, že mám stejně jako většina ostatních žen rolí v životě více. Nikdy jsem nebyla příznivcem řazení do konkrétních škatulek, jdu svou životní cestou, ve které se přirozeně prolínají a v určitých etapách v různých poměrech střídají nejzásadnější životní role. Na svém webu jsem napsala toto, což mě myslím vystihuje nejlépe: „Moje životní cesta je plynutím a prolínáním umění, fotografie a vědy. Jsem životním cestovatelem s duší snílka, průzkumníka, badatele a vizionáře, který hledá důkazy tam, kde mi to, co je známo, nepřináší či přináší pouze částečně vysvětlení podstaty lidské existence a života jako takového a kde nenacházím odpovědi na své vnitřní otázky v rozsahu známého a vědecky objeveného poznání.“

Pokud bych měla ale odpovědět na vaši otázku konkrétněji, méně filozoficky a více prakticky, v této chvíli bych řekla fotografka, vědkyně a máma. Terapeutická role do mého života přicházela a přichází postupně, vyplynula z mé hluboké potřeby pomáhat a sloužit (v tom nejlepším slova smyslu) lidem a lidskosti a odkrývá nové vrstvy mě samé, které bych sama do sebe dříve neřekla. Je pro mě tudíž tou, ve které jsem stále na začátku učení se a práce na sobě ku prospěchu druhých. Nicméně nakolik stěžejní roli v mém životě hraje fotografie, jsem řekla již před lety a stále to platí: „Fotografuji každý den, myslím na fotografie každou vteřinu svého života, žiju v obrazových příbězích každého okamžiku. Jestli něco potřebuji se stejnou intenzitou jako dýchání a tlukot srdce, pak je to fotografování.“

Dobře, takže hlavu mám z vás zamotanou i nadále. Pojďme se věnovat tedy „pouze“ fotografii a aktuálnímu focení, které se stejně silně prolíná s další činností. Začnu chronologicky: pokud se nepletu, vaše fotografické začátky musely být analogové – a jak to bylo dál?
Máte pravdu, začínala jsem už jako dítě s analogovým foťákem, na analog jsem také fotila první autoportréty přibližně 20 let nazpátek, když se mi narodil první syn. Potom nastala s focením přestávka, neboť jsem se plně věnovala a v rychlém sledu přepínala mezi vědou a mateřstvím. K focení, tentokrát již digitálnímu, jsem se vrátila v roce 2013 a naplno potom v roce 2015. Pokud by někoho zajímalo více z mého životního příběhu, odkázala bych na TEDx Talk, kde jsem o něm mluvila, i když krátce a pouze zčásti. Nejlépe průběh vystihuje citace z mého interview pro Fotonostrum z roku 2023:

Fotografuji od dětství, ale prvotním impulsem pro začátek mé profesionální fotografické cesty bylo několik traumatických životních událostí, které mě hluboce změnily jako člověka a také odhalily další traumata z raného dětství. Po těchto událostech následoval také jakýsi pocit společenské krize, kdy jsem cítila, že musím volat a nějakým způsobem usilovat o více lásky a hloubky v dnešní společnosti a přinášet ji do ní, což mě přivedlo k tomu, že jsem načas opustila vědeckou cestu.

Zpočátku bylo fotografování spíše způsobem, jak zpracovat osobní pocity, jakousi autoterapií, a právě v těchto prvních letech jsem začala vytvářet rozsáhlé série deníků s podtitulem Tichá léta (Silent Years). Fotoaparát se stal mým světem, možností promluvit, mým okem, rukou a společníkem na cestách. Zpočátku jsem fotografovala instinktivně, snímky začaly přicházet a vycházet a nechtěly přestat.

Postupně jsem se začala hlouběji zabývat fotografickým procesem a prováděla nepřetržitý vizuální výzkum a také hledala prostřednictvím fotografie a fotografického vizuálního jazyka, kdo jsem. Začala jsem také putovat životem a hodně cestovat s fotoaparátem v ruce, začala jsem být nadšencem do zachycování okamžiků ze světa vně i uvnitř, života tak, jak ho vidím já...

Celý článek najdete v únorovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!