FOTOGRAFUJÍCÍ SPORTOVEC JOSEF ADLT O SVĚTĚ SPORTU A SPORTOVNÍ FOTOGRAFIE

S Pepou jsem se docela nedávno sešel v jedné z těch skvělých restaurací poblíž plzeňského náměstí Republiky, dali jsme si oba jen nealkoholické pivo a hrozně dobré jídlo a dlouho si u toho pozdního oběda povídali.

Josef Adlt mluví jako kniha, příběh stíhá další, ve světě kulturistiky zná snad každého, fotí (nejen kulturisty) odnepaměti a připravuje úžasnou fotografickou knihu. Ale o tom už níže…

Milý Josefe, jsem rád, že sis na mě udělal čas. Po dlouhé době budeme mít v časopise (mými slovy) jiný sport a jiné sportovní fotky navíc od fotografa sportovce. Co jsi vlastně víc, sportovec, nebo fotograf (nebo nějaký další kůň)?
Vše vzniklo tak, že jsem si pořídil foťák, abych mohl zaznamenat sám sebe, když to řeknu krátce, samozřejmě tedy některý z mých kamarádů či trenéra. Fotoaparát byl v počátcích takovým velkým záznamníkem. Zapojila se i manželka, protože jsem po každých závodech měl dojem, že snímky, co dostáváme od fotografů, neodpovídají tomu, jak vlastně vypadám, což je u kulturistiky důležité.

Většinou to byly fotografie amatérů, žádný velký byznys to tenkrát nebyl, proto ta úroveň. Navíc to bylo foceno za podmínek, které byly dané, pódium bylo pokaždé „nějak“ nasvícené, takže jsme vypadali, jak jsme vypadali, ať se nám to líbilo, nebo ne. Fotografové to nasvícení změnit nemohli. Myslel jsem si, že to vyřeším tím, že si pořídím vlastní přístroj.

Dobře, popořádku, jaký byl tvůj první foťák a jak ses k focení dostal?
První jsem měl Nikon, na model si už nevzpomenu, ale Nikon mě provázel dost dlouho jako značka a pak jsem se pomalu přes Hasselblad dostal až ke Canonu a jsem opravdu rád. Mimochodem, už dlouho nejraději používám objektiv 70–200 mm a v současnosti ho mám nasazený na Canonu R6, který miluji, protože je to první foťák, se kterým dělám opravdu ostré fotky. Prostě výhoda ostření na oko.

Ale zpět k té mé historii. Když už jsem byl jakžtakž fotograficky vybaven, měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do reprezentace a byl nominován na Mistrovství Evropy v kulturistice v Budapešti v roce 1993, kde tenkrát probíhaly jedny z prvních antidopingových testů v tomto sportu (v jiných sportech už to dávno bylo) a já jsem měl to štěstí, že z 260 účastníků vylosovali čtyři a jedním z nich jsem byl já a byl jsem shledán pozitivním na doping.

Přišel roční distanc, ale tím, jak jsem byl v tomto sportu vyloženě „rozjetý“ – deset let jsem tomu věnoval všechen čas a měl jsem ho rád a byl jsem nadšený, že patřím do té výborné reprezentační party. Využil jsem toho, jezdil s nimi dál na závody a začal tento sport systematicky fotit. Dokonce jsem zjistil, že mi focení působí větší radost než stát na pódiu ve světlech, natřený barvou a olejem. Tím jsem objevil fotografii, která mi umožnila se v tomto sportu realizovat daleko víc a jinak než jako pouhý kulturista.

Jak se rozvíjelo tvé fotografování v další fázi?
Začal jsem focením kulturistů, vlastně jsem ani neměl záměr si tím vydělávat. Jednou jsem doprovázel ikonu naší kulturistiky Pavla Jabloňského na závody do New Yorku.

Potřeboval mimo jiné i překladatele, tak jsem si vyřídil press pas, tím pádem jsem se už na těch velkých závodech dostal do první řady. Tehdy se dokonce fotilo tak, že fotografovi seděli před rozhodčími, takže měli bližší kontakt se závodníky než samotní rozhodčí, což je na těch fotografiích znát...

Celý článek najdete v květnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!