Focení ptactva z krytu

Krčím se s ohnutými zády a s okem napůl nalepeným na hledáčku foťáku a druhým sleduji větev nedaleko krmítka na přechodu lesa a polabské louky. Občas se těsně za mnou ozvou hlasy sýkorek. Nemůžu je vidět, ale vím o nich.

Sedím namačkaný v maskovacím krytu a jediné spojení s okolním světem je malý průhled pro objektiv, takže můžu částečně vyhlížet ven malým prostorem okolo 600mm teleobjektivu.

Tuhle návštěvu jsem si domluvil týden předem ve stanici pro zraněné živočichy na Huslíku. S Lubošem se známe dlouho. Ptáci jsou zvyklí sem létat, ale hlavně je tu klid. Po intenzivních dnech v práci to potřebuji. To je další bonus fotografů. Když jsem přijel, sluníčko bylo jen pár minut nad horizontem.

Bylo něco před sedmou hodinou v mrazivém březnu. Naoranžovělý svit zalil část louky a osvětlil celý prostor kolem krmítka. Paráda. Teplota mírně pod nulou, a pokud znáte Cimrmany, pak teplota, tlak, rosný bod: –1,7; 1040; –8,6 – lepší počasí jsem si nemohl přát! První fotku mačkám na foťáku pár minut před sedmou hodinou ranní.

Nemusel jsem čekat nijak dlouho a u krmítka se začaly objevovat klasické běžné druhy, typické pro polabské lužní lesy a okolní pole – sýkory a vrabci. Hned ale druhý návštěvník byl krásný samec stehlíka obecného (Carduelis carduelis). Jeho hlavička se podle pohybu měnila tu v jasně červenou a hned v černou, podle dopadajících paprsků světla.

Ač se jedná o poměrně často se vyskytujícího ptáka, úplně běžně se s ním doma nepotkávám. Bylo krásně vidět, jak je sebejistý a jak se nebojí zastrašovat a zahánět ostatní ptáky svým přikrčeným postojem s mírně roztaženými křídly podél těla.

Po chvilce se všichni ptáci rozlítli, což bylo jasné znamení. Na krmítko přistál „malý obr“ – dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes). Ač je to z lidského pohledu malý pták, v porovnání s běžným osazenstvem krmítka je to prostě obřík. A taky si tím vysloužil dostatečný respekt u krmítka.

Občas se k němu sice přidala sýkorka či vrabec, ale respekt byl znát. Místy jsem si připadal jako v tropickém pralese se vší tou září barev na peří ptáků. Lužní lesy středního Polabí se dají vlastně svou rozmanitostí k pralesům směle přirovnat – tedy na evropské úrovni.

V krytu jsem strávil přes čtyři hodiny a za tu dobu mírně nahlédl nejen do rozmanitosti místní avifauny, ale především do chování ptáků u krmítka. Jak se postupně střídají, jak vyčkávají na blízké větvi, když je u krmítka obsazeno nebo je tam pták, se kterým se nechtějí potkat. Jak se i menší modřinky nebojí zahnat větší koňadru nebo že i mezi páry stejného druhu je třeba obezřetnosti.

Měl jsem štěstí na krásné a slunečné počasí, i když po několika hodinách mi začaly mírně promrzat nohy v barefootových botách a končetiny....

Celý článek najdete v srpnovém čísle časopisu FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!