Země nikoho / Jana Hunterová

Nenechte si ujít výstavu fotografií Jany Hunterové. Fotografie byly pořízeny během dobrovolnické mise Jany Hunterové a Romana Machka na srbsko-chorvatské hranici mezi 13. a 17. říjnem 2015.

ZEMĚ NIKOHO / JANA HUNTEROVÁ

16.3. - 30.4. 2016

Stálá výstavní síň fotografií Galerie Nahoře, Senovážné nám.2

České Budějovice

Více informací najdete zde

Mezi srbským Berkasovem a chorvatskou Bapskou leží zhruba 100 metrů dlouhé pásmo „země nikoho“. Je to místo, kde každý den od konce září 2015 přechází hranice tisíce uprchlíků. Koordinace mezi oběma zeměmi bohužel velmi často váznou, a tak mnoho migrantů uvízne v území nikoho na mnoho dlouhých hodin. Nekonečné davy promrzlých lidí jsou vystaveny velmi špatným povětrnostním podmínkám s velkým nedostatkem základních životních potřeb. Pod jednoduchými stany i mimo ně čekají na možnost vstupu do Chorvatska, které jim otvírá vysněnou cestu do Evropské unie. Skupina českých dobrovolníků společně s dalšími charitativními organizacemi pomáhají zvládat a koordinovat dav, poskytují teplé oblečení, deky, jídlo, pití a zdravotní pomoc. Ve spolupráci s několika dobrovolnými překladateli dávají příchozím informace a psychickou podporu. Mezi uprchlíky je mnoho dětí, žen, starých a nemocných lidí. Nekonečné hodiny čekají na příjezd vytouženého autobusu, jen tak vestoje nebo sedící na zmoklé a blátěné zemi. Mají však naději, která jím dává sílu jít dál.                                        _{Jana Hunterová, říjen 2015}

O autorce

Liberecká fotografka Jana Hunterová, momentálně žijící v Praze, se fotografii začala intenzivně věnovat až po roce 2000. Její začátky byly skromné, pozvolné a nenápadné. O to více si uvědomovala, že pro cílevědomou fotografickou práci je vedle talentu a píle nezbytné také vzdělání a teoretické znalosti. Po pětiletém studiu absolvovala v roce 2013 na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Vedle vlastního fotografování se věnuje také práci teoretické, kurátorské a publikační. Její fotografická tvorba je zaměřena téměř výhradně směrem k reportážní a dokumentární fotografii s výrazným výtvarným subjektivním viděním.

Fotografování má již od svých počátků spojené se svou další činností. Dlouhodobě se věnuje práci v neziskovém sektoru, která je zaměřená na spolupráci lidí z různého kulturně historického prostředí převážně v oblasti Středomoří. Účastní se a také sama organizuje projekty, například v rámci evropského programu „Mládež v akci“ nebo organizace Anna Lindh Foundation. Projekty jsou zaměřeny na setkávání a společnou práci lidí z Evropy i Blízkého východu, mnohdy ze zemí, které jsou na bázi politické či vládní často oficiálně nepřátelské.

Díky těmto aktivitám se autorka se svým fotoaparátem dostává k lidem se zcela odlišným způsobem života, než jaký známe z prostředí střední Evropy. Nedostává se však na místa, která navštěvují turisté, těm se až na výjimky cílevědomě vyhýbá. Fotografuje místa, kde žijí obyčejní lidé, fotografuje v jejich přirozeném prostředí neovlivněném právě turistickým průmyslem. Tak vznikl například jeden z jejích prvních výrazných dokumentárních souborů nazvaný „Neighbours“ (sousedé) fotografovaný při několika návštěvách Izraele a území Palestiny. Zobrazuje realitu běžného života lidí v podivném prostředí konfliktních zón. Soubor „Borders“ se zabývá hranicemi nikoliv vnějšími, ale těmi, které máme každý uvnitř sebe sama. Hranicemi, které mohou být velmi subtilní a zranitelné. Mohou chránit i omezovat či případně přerůst v bariéry, které nás rozdělí. Další soubory nám odhalují například rybí trh v Alexandrii se svými zvláštními zákonitostmi a pravidly, prostředí fabriky plné démonických strojů a přízračných postav nebo intimní výpovědi hledání vlastní identity. Obecně lze říci, že fotografie Jany Hunterové nenabízí divákovi příliš odpovědí, ale spíše kladou otázky, nutí nás přemýšlet a odpovědi hledat v sobě. Fotografie dokumentárních souborů z míst v reálném světě plných neklidu nehovoří neklidným jazykem. Na rozdíl od běžné zpravodajské produkce nehledají senzace, násilí ani jiné laciné efekty, které by ohromily a brutálně cílily na naše smysly. Hlavním tématem fotografií je téměř vždy člověk, i když není vždy nutně přímou součástí obrazu. Fotografie nejsou primárně o politice, o rozporech, o nepřátelství. Jejich síla tkví v zobrazení obyčejných lidí, jejich obyčejných starostech v prostředí, ve kterém se pohybují. Výrazným prvkem výpovědi těchto fotografií je autorčin cit pro kompozici, světelnou atmosféru a v neposlední řadě schopnost vložit do fotografií osobité výtvarné vidění.

Tak jako jsme zvyklí na fotografickou řeč Jany Hunterové, stejně můžeme číst i fotografie z cyklu Země nikoho. Neřeší politiku, neřeší kontroverze, zaměřuje se především na situaci, ve které se tito lidé nacházejí. Nenabízí jednoduchá řešení, pouze se snaží zastavit a zamyslet se nad skutečnými hodnotami a nad tím, co je a není důležité. Z fotografií čiší důstojnost, jsou ukázáni konkrétní lidé v konkrétní situaci bez ohledu na to, z jakých důvodů se do této situace dostali.

_{Roman Machek, 2015}