S Bárou se potkáváme na našich stránkách po více než roce a jsme šťastní, že si na nás i přes vlastní covidovou anabázi udělala chvíli času a že nám hlavně umožnila nahlédnout do svého deníčku oficiální fotografky Českého olympijského výboru.
V minulém rozhovoru jsme si povídali o jejích soutěžních úspěších, tentokrát bude na vše víceméně sama. Je totiž nejen výbornou fotografkou, ale i skvělou vypravěčkou.
Báro, vidíme se po více než roce, vy jste mezitím prožila a nafotila mnoho dalších, nejen sportovních akcí a tou nejvýznamnější z poslední doby byla zimní olympiáda v Pekingu. Čím se lišilo focení na této olympiádě od jiných sportovních mítinků?
Obecně lze říci, že olympijské hry jsou vždy výjimečné a jiné než jakékoliv ostatní sportovní akce. Tedy pokud to mohu porovnat s tím, co jsem za svou kariéru měla šanci poznat fotit. Ovšem letošní zimní olympijské hry byly ještě o něco specifičtější než ty předchozí. Všichni – novináři, my fotografové, funkcionáři, ale i sportovci – jsme byli v tzv. closed loop, což by se dalo přeložit jako uzavřená smyčka.
Osobně jsem to nazývala bublinou, ze které nebylo možné vystoupit. Hostitelské město jsme tak poznali jen z oken autobusů, do kterých jsme nasedli hned před hotelem. Ten byl oplocen a nebylo možné ho opustit jinak než právě určeným autobusem, který nás dovezl k MMC (Main Media Center), odkud jsme pokračovali dalším autobusem na dané sportoviště.
Každé ráno začínalo testováním na covid výtěrem z krku v konferenční místnosti přímo v hotelu, která byla po dobu olympijských her změněna na provizorní testovací místo. Při vstupu na sportoviště nám byla změřena teplota a nošení respirátorů bylo povinné naprosto všude, včetně venkovních sportovišť.
Všechna tato přísná opatření byla prevencí proti šíření covidu, což se podařilo. Dalším extrémem bylo velmi chladné počasí, na horách se teplota pohybovala i kolem –30 stupňů, což byla velká výzva nejen pro sportovce, ale i pro nás fotografy.
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!