Totální útok na Ukrajinu, který Rusko 24. února 2022 bezdůvodně zahájilo, se od podobných příběhů ruské imperialistické agrese v jednom liší. Probíhá totiž v období informační revoluce, a tak tentokrát máme možnost konfrontovat kremelské lži doslova v reálném čase.
Válečné fotografie členů Ukrajinské asociace profesionálních fotografů nám přinášejí velmi silná svědectví o strádání obyčejných lidí a statečném boji za svou, ale také za naši svobodu. Mnozí ze zastoupených fotografů se před válkou věnovali zcela jinému fotografickému žánru, ale nyní jsou často v první linii.
BOJUJÍ I ZA NÁS
Kurátorský výběr z několika tisíců fotografií od 15 ukrajinských fotografů a fotografek se zaměřuje nejen na plastické zachycení vývoje konfliktu, zejména jeho počátku, ale především na několik klíčových témat – život ve válce, situaci uprchlíků, boj za svobodu, následky války a konečně naději, která je trvale přítomná i v těch nejtěžších okamžicích.
Důležitou součástí výběru jsou fotografie z míst, kde proběhly nejtěžší boje a kde ustupující ruské jednotky spáchaly zločiny na místním obyvatelstvu – Buča, Irpiň a především Mariupol.
Součástí výstavy jsou i příběhy – válečné texty, z nichž dva se souhlasem organizátora výstavy doslova citujeme:
Mariupol
Někdy v dubnu 2022, v době, kdy už byli z Mariupolu za dramatických okolností evakuováni i poslední novináři, zavolal dvacetileté Táně ze Lvova bývalý spolužák, kterého už nějakou dobu neviděla: „Ty, Táňo, nezlobíš se, že volám? Podívej, já jsem s klukama v Mariupolu a máme zrovna signál, nabitou SIM, můžeme zavolat komukoliv na světě. Jenomže všichni nám říkají, že teď pro nás nemůžou udělat vůbec nic. Tak jen kdyby
tě třeba něco napadlo…“
O dalším osudu tohoto vojáka nic nevíme. Víme jen, že v celém vesmíru není žádná instituce, která by ti mohla sama o sobě pomoci, když jde opravdu do tuhého, když je míra násilí a bezpráví větší, než dokážeš fyzicky unést. Žádná linka důvěry, organizace ani mocnost – nic z toho v konkrétní situaci konkrétního člověka nedokáže samo o sobě efektivně pomoci. Jsou to jen abstrakce.
Poslední a také jediný, kdo má reálnou sílu posunout věci skutečně dopředu, je slabý, živý, naprosto konkrétní člověk, který tě v tom nenechá. Táňa z gymplu. Ty, já, my všichni, co to Mariupolu dlužíme. Proti absolutnímu zlu můžeme postavit jedině absolutní solidaritu.
Smrt
Jednou z největších chyb, které se v dějinách opakovaně dopouštíme, je naše neschopnost nebo neochota uvěřit v absolutní zlo. Lidskému nastavení je bližší interpretovat krutost, bezpráví a násilí prizmatem pohodlných korporátních zásad a sousedského hašteření. Je pro nás snazší vnímat zlo jako chybu systému, nedorozumění, které se dobrou vůlí dříve či později určitě nějak vyřeší.
Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová se před lety opakovaně ptala Putina – a to doslova, v jisté až dojemné bezelstnosti: „O co vám vlastně jde?“ Neodpověděl. Intence zla jsou totiž tautologické, uzavřené samy v sobě. Neberou v úvahu nikoho ani nic jiného. Cílem zla je zlo. Je to závratně jednoduché a snad právě proto tak obtížně pochopitelné. Pokud zlo své konání příležitostně racionalizuje, pak jen proto, aby kolem svých skutečných cílů vytvořilo kouřovou clonu, do které pak vtáhne ty, co se s ním tak velmi touží dohodnout.
Výsledkem takové dohody je nakonec vždy opak života. Žádné win-win zde nehledejme. Buča, Irpiň, Mariupol, Bachmut. Maminka, soused, snoubenec, tříletý chlapec, strýček Vasja. Konkrétní lidé se jmény. Ty mrtvé tváře, vystupující z kouřové clony slov, netouží po dialogu. Žádají zadostiučinění…
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!