Fotografie z let, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo. Zobrazování tristní situace člověka ve specifických podmínkách komunistických zemí 70. a 80. let získalo u Vladimíra Birguse nádech obsese.
Birgusovy fotografie znázorňují prototyp anonymního, ale přesto tak důvěrně známého jedince. Důležitou roli v nich nehrají jen lidé, ale také tapety opadávající z omítky, torza zraněných chodníků, prázdné výlohy, ušmudlaný veřejný prostor, zkrátka celá vizuální kultura.
Autor naskicoval do svých fotografií ponurou atmosféru doby, aby připravil scénu pro prezentaci příběhů, které nemají začátek ani konec. Snímky nezachycují děj, ale esenciální bytí vypreparované na samotnou dřeň.
Nemožnost setkání, nemožnost objetí, chlad doteku, nekonečná vzdálenost dvou bytostí. Rozšířenou rezignaci člověka na pozitivní změnu podtrhuje autor všudypřítomnou šedivou korozí. Stav distancované emocionality.
Fotografické práce Vladimíra Birguse ze 70. a 80. let mají trvalou historickou platnost jako subjektivní dokument doby, ale zároveň nesou univerzální poselství pro jedince i společnost. Staly se součástí fotografického dědictví i varovného poselství dalším generacím.
Fotografie dozrávají, k divákovi se dostávají v neuvěřitelné kondici a jejich energie nepodléhá entropickým zákonům. Pokud se naladíme na stejnou vlnu plynutí, budeme se k Birgusovým fotografiím, které přinášejí nejen vizuální rozkoš,ale vedou nás k hlubším úvahám o světě i nás samých, vracet stále častěji.