Václav Sadilek – Vše musí být ostré tam, kde to potřebuju

Vzniklo to vlastně krásnou výstavou a hlavně nadšením Václavových žáků, resp. studentů, kteří na svého profesora rádi vzpomínají. Davidu Neffovi, který vše inicioval, patří můj obrovský dík.

Poznal jsem člověka, který je hlubokou studnicí nápadů a energie, člověka, jehož slova i práce velmi rád zase brzy na našich stránkách uvidím.

Pane profesore, nedávno jste otevíral svou výstavu. Dozvěděl jsem se o ní od Davida Neffa. Povězte nám něco o ní, kde ji najdeme a co na ní uvidíme?
Moje poslední výstava nazvaná Můj čas proběhla v květnu tohoto roku, a protože jak říká klasik, „přibyla mi v těchto dnech sedmá čárka na pivním tácku“, chtěl jsem další dekádu svého života zakončit dlouhodobější prací. Celá desetiletí jsem svým přátelům a známým posílal PF s námětem mé milované Prahy.

Mnozí si „stěžovali“, že v pohlednicovém formátu nejsou pořádně vidět detaily a drobnosti, tak jsem se rozhodl jim vyhovět. Zvolil jsem formát 40 × 50 cm, aby obrázky byly čitelné a vše bylo pořádně vidět. Výstava PF začínala miléniem a končila rokem 2025. Jelikož rok 2025 teprve přijde, je tato fotografie naprosto odlišná od ostatních.

To máte jako ve sportu. Určitou dobu makáte, makáte a snažíte se být nejlepší. Pak přijde doba, kdy nastoupí nová generace a vy se ocitnete v.v. – ve výslužbě. Tak jsem si vymazlil svoje PF a výstavou jsem ukončil svůj profesní život. Ale nebojte se, fotit nepřestanu.

A teď k vašim fotoobrazům. Jak vlastně svou tvorbu nazýváte? Označil jsem si ji pracovně jako fiktivní městské krajiny. Rád překvapujete?
Jelikož miluju starou Prahu a k mé nelibosti se hodně rychle mění, snažím se ji „vyrobit“ z fragmentů několika záběrů. Na těchto fotografiích se jedná o koláže. Některá místa obrazu jsou spojena tak, aby to divák nepoznal, jinde zase přiznávám, že je obraz složen z několika záběrů.

Máte každý obraz precizně zpracovaný na vysoce profesionální úrovni. Mohl byste alespoň částečně prozradit, čím a jak je fotíte a jaký je váš „výrobní postup“?
Snažím se, aby každá fotografie mohla být zvětšena třeba i jako „metrovka“. Proto musí být vše ostré tam, kde to potřebuji, a naopak zase softové v jiných částech fotografie. Jak nás učil profesor Šmok ve škole: „Světlo dělá výtvarno a fotku obzvlášť.“ Přiznám se, pochopil jsem to o něco později a dnes můžu říct, že se světlem nemám problém, zkrátka i ve tmě se dá fotografovat.

K vytvoření fotografií dost využívám svůj archiv, takže své naskenované záběry kombinuju s moderním digitálním záznamem. V podstatě vyberu ústřední motiv obrázku (diagonálu nebo frontální záběr), k tomu si najdu několik dalších záběrů a pak nastane to nejhorší. Záleží na tom, jaké je na záběrech světlo (stíny, den, noc, nasvícení).

Stává se mi, že se mi obrázek líbí, ale světlo jde z opačné strany, takže záběr otočím. Je-li tam nějaký text nebo cokoliv, co tam podle mého nepatří, prostě to „vygumuju“. A tak si několik dní hraju, gumuju, převracím a vyřezávám. Pak už se jen kochám, pokud se mi výsledek líbí. To si znovu vzpomenu na profesora Šmoka...

Celý článek najdete v srpnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!