SANDRA WIJA – Chci, aby mé fotky měly nějaký náboj, emoci nebo tajemství a překvapení…

Když jsme si v prosinci při přípravě lednového vydání povídali o Sandřiných workshopech, které připravuje pod hlavičkou FotoŠkoda, dalších otázek a námětů se vynořilo tolik, že by to vydalo na dva velké rozhovory.

Zatím tedy přinášíme jeden a třeba někdy zase ten další. Čtěte příběh krásné ženy, která sama o sobě říká, že je focením posedlá.

Vážená Sandro, jsem rád, že si konečně můžeme povídat nad všemi vašimi fotografiemi. Díky předchozím rozhovorům vás čtenáři aktuálně znají jako lektorku a fotografku jídla a hlavně zmrzliny. Mimochodem, jak se daří a jak jdou kurzy?
Děkuji, daří se dobře. (usmívá se) Pokud jde o kurzy, letos chci trochu zpomalit. Loni jsem kromě asi osmi „zmrzlinových“ workshopů pro FotoŠkoda absolvovala ještě několik víkendových, kde jsem učila základy luminografie.

Učení mě baví a obohacuje, zároveň ale cítím, že bych letos chtěla s lektorováním zvolnit a více se věnovat vlastním projektům. Ve food kurzech ve spolupráci s FotoŠkoda budu tedy pokračovat, ale ráda bych si dopřála více času pro svou tvorbu.

K fotografování jako takovému, v srpnu 2022 jste jasně a s vykřičníky prohlásila v prvním povídání: „Barvy miluji!!!“ Když se dívám na vaše portfolio, vidím spoustu nádherných černobílých fotografií. Jak je to tedy?
No to máte pravdu. (smích) Barvy pořád miluji, to ovšem neznamená, že mě černobílá fotka nezajímá. Nevnímám se takto jednoznačně vyhraněně. Abych to trochu rozvedla: nad každou fotkou přemýšlím individuálně a sama sebe se ptám, co jí bude slušet nejvíc. Některé v barvě být musí, jiné si naopak vysloveně říkají o převod do černobílé. Barva třeba působí rušivě a nepřináší do fotky nic podstatného, naopak jen zbytečně od toho podstatného odpoutává pozornost – od tvarů, linií, myšlenky, příběhu…

Začínala jsem fotit v době digitálu, tedy barevně, a vidět černobíle jsem se naučila až později. Teď už je to většinou tak, že dokážu předem odhadnout, zda bude fotka lepší v barvě, či naopak. Přesto ale vždy fotím do RAW, tedy do barvy a finální rozhodnutí si nechávám do postprocesu.

Teď k žánrům, tentokrát se hodně vzdalujeme od focení jídla a zmrzliny. Převažují akty, lidé... Který z fotografických žánrů tedy patří k vyvoleným?
Vyvoleným? Je velmi těžké dát takto jednoznačnou odpověď. Čím víc fotím, tím méně vnímám fotku rozděleně na jednotlivé žánry. Pořád jde o nápad, kompozici, barvy, světlo… Pokud ke mně něco promlouvá (důvody mohou být velmi různé), fotím a je mi celkem jedno, do jakého žánru to patří.

Chci, aby mé fotky měly nějaký náboj, emoci nebo tajemství a překvapení, zkrátka něco, co diváka přiměje se na chvíli zastavit a dívat. Jestli je to portrét, akt, luminografie nebo urbex, nehraje roli. Spíše než v žánrech se snažím přemýšlet v námětech a sériích. Mám rozpracováno několik tematických cyklů, na kterých...

Celý článek najdete v březnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!