Radoslav Malenovský v 6.dílu dokumentu No Limits

Publikováno: 8. srpna 2016
Foto: Romana Marie Jokelová

S Radoslavem Malenovským jsem se poznala v březnu tohoto roku. Tehdy jsem se měla poprvé setkat se slovenským fotografem Lukášem Trefilíkem, kterého jsem chtěla požádat o spolupráci se společností Fujifilm. Lukáš s sebou měl kamaráda Rada.

Řekl mi, že by mi mohl zapadnout do konceptu handicapovaných fotografů, protože je na vozíčku a fotí. Byla jsem pro a setkala se s oběma. Na setkání jsme měli jen chviličku, přesto jsem hned věděla, že jsem potkala super kluky. S Lukášem jsme domluvili spolupráci ve formě workshopů a s Radem jsme se dohodli, že za ním dojedu na Slovensko a uděláme spolu jeden díl seriálu o handicapovaných fotografech…

Kluci tehdy přijeli na kurz uměleckého aktu Jiřího Růžka. Sekání s nimi bylo krátké, protože jsem pospíchala na autobus na Slovensko…

Rado se tedy stal dalším z řady handicapovaných fotografů, se kterým jsem se rozhodla udělat šestý díl seriálu No Limits. I jeho osobní příběh je o jedné osudové vteřině. O jednom kratičkém momentu, který všechno otočil naruby a jeho životu dal úplně jiný vývoj a směr. Byla to tragická chvíle ticha a nevědomí, která zrodila paralympijského sportovce a slovenskou hvězdu sportovní střelby.

Když bylo Radovi šestnáct let, stal se mu vážný úraz, který změnil jeho plány. Jako každý puberťák chtěl chodit na diskotéky, randit s holkami a bezstarostně navštěvovat školu. Rado nikdy nedělal žádný sport, koncem základky, před svým úrazem, začal chodit cvičit. Bavilo ho to, jenže si z posilky a brigády na tenisovém kurtu udělal něco s ramenem. Místo toho, abys tím šel k doktorovi, problém zdařile ignoroval, což se mu nevyplatilo. Na písečné pláži jednoho letního dne skočil do vody, bolavé rameno se mu vykloubilo, on se bolestí ve vodě přetočil a hlavou zabrzdil o dno. Nehybný zůstal ležet pod vodou. Vytáhnul ho kamarád a když přijela sanitka, Rado si myslel, že se všechno jistě brzy spraví. „V první chvíli mi vůbec nedocházelo, co se stalo. Věděl jsem, že se něco stalo, ale myslel jsem si, že se zvednu, dojdu k lékaři, který mi napraví hlavu, večer se vrátím domu a za týden budu vyležený jako po chřipce. Jenže tomu tak nebylo. Začaly mi selhávat orgány. Od prsou dolů mi nic nefungovalo. Nemohl jsem dýchat, dostal jsem zápal plic. Tělo zažilo strašný šok, teploty jsem měl 41-42, srážela se mi krev, selhávaly mi ledviny. Měl jsem rozdrcený šestý a sedmý obratel.“

Věřil nemožnému…

Když se začalo odehrávat tohle všechno, když viděl výrazy ve tvářích svých blízkých, uvědomil si, že je v průšvihu. Myšlenky mu proudily hlavou a nedávaly mu spát. Okna svého pokoje měl situovaná tak, že viděl měsíc i slunce sedmkrát projít celou oblohou, aniž by usnul. Program rádia, které mu v pokoji dnes a denně hrálo, znal nazpaměť. Klidu došel ve chvíli, kdy za ním přišli na návštěvu rodiče. Tehdy dokázal usnout.

Není lehké si představit, co se s člověkem děje fyzicky či psychicky. Ani trochu. Ale zkuste se zamyslet nad tím, jak strašně bezmocně se cítí člověk, který v jednu chvíli blbne s kámoši ve vodě, před sebou má celý život, pak se něco stane, něco strašně rychlýho, nepostřehnutelnýho, a on se přestane hýbat a necítí nic včetně rukou. Byl paralyzovaný a začal se zaobírat otázkou, co bude dělat dál… Jenže tahle otázka neměla odpověď. Minimálně pro tuto chvíli zůstávala bez odpovědi. Rado si prošel několika operacemi a strávil čtyři měsíce rehabilitacemi. Proces uzdravování se vlekl několik dalších měsíců.

Přes to všechno se Rado nedlouho po nehodě postavil čelem k životu a změnám jež ho čekaly. Nevzdával se, bojoval, až se po roce vrátil do školy, kde fungovaly sportovní kluby pro postižené. A právě tady Radovi do života vstoupila sportovní střelba, která mu vlila novou krev do žil. Zlepšovaly se mu ruce, v roce 2005 vyhrál na Mistrovství Evropy, kde zároveň vytvořil světový rekord. Pak už to šlo všechno tak nějak samospádem a z Rada se stal v roce 2008 paralympijský sportovec. Na Paralympijské hry se chystá i letos. Budou to jeho třetí.

Blížila se moje cesta za Radem na Slovensko.

Ještě než jsem se tam vydala, přijel Lukáš i s Radem opět do Prahy. Lukáš tady měl svůj první workshop za Fujifilm. Je zvláštní, jak člověk uvažuje, když může chodit a téměř nic nevnímá jako bariéru. Workshop se konal v Megapixelu. Do jejich ateliéru vede točité schodiště a všude kolem něj jsou kočičí hlavy…

Pro mě problém jen když mám podpatky, pro vás nic nepřekonatelného. Jenže ne pro Rada, který musel čekat dole v Megapixelu, zatímco se nahoře „workshopovalo“. Když se pak šlo ven, mohl se ke skupince přidat, ale kočičí hlavy mu neumožňovaly takový pohyb, aby mohl v pohodě fotit. Možná se to zdá jako banalita, ale pro člověka, který se snaží být maximálně soběstačný, to prostě bylo nedostačující. Rado si sem tam něco cvakl, ale spíš jsme si povídali. Řešili jsme fotku, fotografy a já pochopila, že jsem se poznala s člověkem, pro kterého je fotografie obrovskou vášní, a to i přes to, že se jí sám nemůže naplno věnovat. Po skončení workshopu jsme přešli do hotelu, protože jsem byla s Lukášem domluvená, že mi udělá nějaké fotky a Rado, že si sám vyzkouší nějaké aktové fotky s modelkou z workshopu. S Lukášem jsem fotila asi dvacet minut a pak jsem chvíli pozorovala při práci Rada. Byl trochu nesmělý, ale jeho nadšení a soustředěnost mi uchvacovaly. Nikdy bych nečekala, že budu moci o nějakém fotografovi říci, že byl u focení roztomilý, ale v případě Rada nemohu jinak. Kdybyste ho viděli, jak pracoval. Modelku si ladil do promyšlených póz, snažil se z toho otřesného pokoje a krásných očí modelky dostat úplné maximum. Pokaždé, když mu ale došlo, jak limitovaný tím hnusným pokojem je, zamumlal si cosi jako „hmmm, toto nie…“. A já se prostě musela jen usmívat. Navíc jsem ho obdivovala. Takovéto fotky jsem zkoušela fotit kdysi dávno, když jsem ještě nevěděla, čemu se budu chtít věnovat, avšak jen jednou a nebyla to žádná hitparáda. Vůbec jsem nevěděla, do jakých póz slečnu stavět a navíc mě ona aranžovanost vůbec neoslovila. A tak jsem si pořád opakovala, že je Rado, který miluje reportáž a street foto, fakt odvážný, když zkouší akty…

Uběhl asi měsíc a já jsem se vydala na Slovensko, abych s Radem udělala rozhovor a zažila něco málo z jeho dne…

Pamatujete si na mé první díly tohoto dokumentu, ve kterých jsem psala, jak jsem na schůzku buď dorazila jinam, v jiný den, či naprosto bloudila? Na Slovensko jsem sice dorazila správně, ale bez mobilu. Navíc jsem klukům – Radovi, Matúšovi Zajacovi a Lukymu, se kterými jsem se měla druhý den později odpoledne potkat, napsala, kde spím, načež jsem na základě jejich společného „Čože?!“ zjistila, že jsem si vybrala hotel až na konci Bratislavy, do kterého nejel žádný spoj MHD. Rado mi doporučoval nějaký hotel od Four Season, který jsem pro cenu 75 EUR zamítla. Vybrala jsem si hotel v Centru Bratislavy, ve kterém jsem nakonec zaplatila 72 EUR a který byl parádě hotelu Four Seasons na míle vzdálen. Potřebovala jsem si odpočinout a chtěla jsem hotel se saunou, velikou postelí, abych v ní mohla skákat a minimálně třemi velikými polštáři, abych se měla k čemu tulit! Chtěla jsem si číst knížku a večeři si dát na pokoji. Jenže jsem si vybrala něco, co vypadlo jako můj intr na střední škole! A ještě k tomu tam byla jen jedna malá postel, ubohá peřinka a jeden mrzký tenký polštář! V tomhle pokoji jsem nechtěla trávit ani minutu, natož skákat v posteli, večeřet a číst si tu knihu! Chjo.

Jsem prostě klasik!

No, naštěstí jsem s sebou měla PC a Wi-Fi v tom ošklivém hotelu taky byla, takže jsem se s Radem na zítřejším dni dohodla přes Facebook. Na hotelové recepci jsem požádala o buzení telefonem, který zazvonil druhého dne v sedm ráno, a protože jsem šla spát až ve tři ráno, požádala jsem je o odložení buzení o jednu hodinu. Možná jsem jim rozespalá řekla na jednu hodinu, protože o hodinu později nikdo nevolal a mě těsně před Radovým příjezdem probudily moje vnitřní hodiny. Tohle fakt nesnáším! Rychle jsem se pobalila, nalítla na snídani, kde mě překvapili bezlepkovým pečivem a utíkala jsem za Radem.

Vydali jsme se na cestu…na střelnici…

Možná by vás to nenapadlo, ale byla jsem natěšená jako malá holka na Vánoce. Už dlouho jsem si přála vyzkoušet střelbu, a když mi Rado řekl, že to bude možné, začala jsem se opět usmívat od ucha k uchu. Po půl hodince cesty jsme dojeli na jednu stařičkou střelnici. Kdekomu by se zdála úplně obyčejná, ale byla jako kouzelná chaloupka. Nenápadná a přesto zcela výjimečná. Je totiž jedinou na Slovensku, kde trénují handicapovaní sportovci a je to přesně ta střelnice, na které Rado započal svou dráhu sportovního střelce. Po příjezdu mi vyprávěl o svých začátcích, o střelnici a o tom, jak to v takovém sportu chodí. Ukázal mi, jak si sestavuje pušku, jak se připravuje a jak probíhá jeho trénink. Všechno to bylo takové poklidné a tiché. Naprosto jsem si užívala ten pocit pozitivní vyprázdněnosti. Najednou neexistovalo nic než soustředění. Fotila jsem ho při střílení a poté přišla řada na mě…

Lehla jsem si na zem ke sportovní pušce a pravým okem hleděla do zaměřovače, kde jsem měla vidět černý terčík. Neviděla jsem však nic než jen jednolitou bílou plochu. Nic se nezměnilo ani ve chvíli, kdy jsem puškou pohnula vlevo a vpravo. Radův trenér ani Rado to nechápali, pak se mě Rado zeptal, na jaké fotím oko. Bez zaváhání jsem odpověděla, že na levé. Poté následovala otázka, proč na levé. Na tu jsem mu odpověděla, že jsem bývala tupozraká a pravé oko mám slabé. A hle, zde byla odpověď na to, proč jsem viděla jen slitou bílou plochu. Pušku pro praváky jsem si přendala na levou stranu a světe div se, v zaměřovači se objevil konečně i ten terčík! Vystřelila jsem si deset ran a všechny šly do černého, včetně jedné devítky. Jupí, radovala jsem se opravdu jako malá holka a prožívala své letní Vánoce.

Po tomhle super zážitku jsme dojeli na oběd, udělali rozhovor a pak se vydali do centra za Lukášem Trefilíkem a Matúšem Zajacem, kde jsme krásně popovídali o fotce a Rado si tak užil zase ty své letní Vánoce.

Spokojená, šťastná a klidná jsem se vydala zpět do Prahy.

Romana Marie Jokelová

Rozhovor s Radem najdete v zářijovém vydání FotoVideo (v prodeji od 25.8.).


Právě vychází
fv04-24-obalka-web3.jpg
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.