Lovci duchů - výstava fotografií Radka Kalhouse
Fotografický dokument o dětech a jejich posedlosti digitálními technologiemi. Vernisáž v chrudimské Galerii Art proběhne v pátek 21.10. v 18 hod. a potrvá do 25.11.2016.
Potkával jsem ty bizarní situace každý den, stejně jako vy. Jen jsem je nevnímal, stejně jako většina z vás. Byly totiž všude kolem. Chvíle jako ta, kdy rodina sedí v restauraci u jednoho stolu a každý kouká do svého smartphonu a nemluví spolu. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči. Kdyby mi někdo tvrdil, že je to harmonická rodina, nevěřil bych mu, vypadali tak podivně. Podivně vypadal i moment, kdy jsem vstoupil do pokoje svých synů. Spolu se svým kamarádem seděli asi metr od sebe a každý uhrančivě koukal do svého tabletu. Nekomunikovali spolu, respektivě komunikovali, ale prostřednictvím serverů Minecraft multiplayers, vzdálených tisíce kilometrů - oni na dosah od sebe v zajetí svých vlastních virtuálních světů. V tu chvíli jsem udělal první fotografii ze souboru o kterém jsem tak dlouho přemýšlel, ale nevěděl jsem jak na to. Potom jsem začal pozorovat svého mladšího syna systematicky a fotografovat ho ve všech situacích, které se opakují každý den. Jeho rituály s tabletem, místa kam se zašívá, motoriku jeho pohybů, mimiku obličeje ve chvílích výher i ztrát. Smutek, radost, napětí i uvolnění, to vše spojené s uhrančivým pohledem do tabletu. Děsilo mě to, tolik času z jeho dětství nenávratně ztraceno. Začal jsem o tom mluvit se svými přáteli a ty mě ujistili, že jejich děti jsou v podobném zajetí. Mluvili jsme o tom, jak velký problém to je, ale zároveň jak je to praktické a pohodlné. Dítě je doma v bezpečí a pořádku, jen o něm nevíte. V podstatě jako když ho vypnete. Všiml jsem si taky toho, že ačkoliv má pokoj plný hraček, v podstatě už si nehraje. Buď je venku anebo hraje na tabletu. Pokud byl doma, toužil se stát youtuberem s alespoň miliónem sledujících, pokud byl venku, chtěl být basketbalistou. Tomu druhému snu jsem rozuměl, ale snažil jsem se pochopit i ten první. Samozřejmě jsem byl ve výrazném pokušení, porovnávat jeho dětství s tím svým a vysvětlovat mu, o kolik lepší bylo to mé.
Stejně jako to dělali i moji rodiče a prarodiče. Chvíle, které jsem neměl rád, když mi ti staří vykládají se zaujetím o věcech, které jsem já s nimi nesdílel a oni to bohužel nepoznali. Zkusil jsem to tedy naopak, pochopit ten jeho svět. Já rodič z poslední generace jejichž dětsví nebylo zasažené digitálními technologiemi, se snaží pochopit syna, jenž je obklopen moderní technikou a ovládá a vnímá ji s naprostou samozřejmostí, tak intuitivně až nemůže pochopit, že nám to nejde. Myšlení a hodnoty tak rozdílné od těch mých dětských. Nezbylo mi než přijmout, že jeho dětství nebude o tom, umět zapálit táborák první sirkou nebo chytit pstruha na pytlačku. Jeho dětské hodnoty a sny budou úplně jiné.
Mám nutkavý pocit okomentovat tuto sérii fotografií, i když to většinou nedělám. Fotografie mohou působit možná až příliš smutně. Studené světlo obrazovky spojené s křehkostí dětského těla a potemnělou atmosférou. Za tím vším se ale skrývá spokojený Šimon a jeho rituály. V parných letních měsících je nejlepší místo ložnice, nejchladnější místnost v bytě, navíc s tím nejlepším dosahem wifirouteru. Když si nevědomky, při sledování tabletu nalepí do vlasů žvýkačku, tahání za vlasy při pokusu ji vyndat ho rozbrečí. Smutný pohled do objektivu je pouze zachycení konkrétního okamžiku. Jde jen o část jeho dětství, při kterém je uzavřen ve svém světe, do kterého my nevstupujeme. Ten v kterém žijeme společně, je vizuálně mnohem veselejší. Já jsem chtěl pouze prostřednictvím svého syna vytvořit obraz všudypřítomného virtuálného světa - Lovců duchů.
Radek Kalhous
Lovci duchů - výstava fotografií Radka Kalhouse
Portálové řešení od Sabre s.r.o.