Rozhovor – Barbora Mráčková

Potkali jsme se v jedné ranní pražské kavárně, bylo tam na sychravém začátku února hezky útulno a hlavně měli výbornou kávu. Těšil jsem se i na jejich domácí koláč, ale skromná Bára nechtěla a stejně jsme se řádně zapovídali, dokonce tak, že jsem na sladkou snídani zapomněl.

Nejdříve bych měl tu výbornou fotografku asi představit. Barbora Mráčková, žije v Praze (zatím, částečně totiž i kousek od Prahy,
kde s manželem rekonstruuje starý venkovský dům) a na svém zajímavém webu píše: „Mám ráda starý hezký věci, město Most a okolí, Jeseníky, Polsko, kapelu Priessnitz, staré fotografické knížky, vystřihovánky z ábíčka, ruční práci, ošklivý pejsky, svého mužíčka.“ Tak jsem se začal ptát:

Báro, začnu hned pracovně v současnosti a na minulost
se zeptám později… Co děláte?
Focením se živím, dělám hlavně byznysovou fotku, fotím pro velké pražské firmy, různé zaměstnanecké portréty, fotografování managementu, fotím jejich konference a eventy, takže se s foťákem pohybuji v byznysové sféře.

Je náročné přejít z uměleckého portrétu na portrét pracovní?
Co na to odpovědět? Je to pro mě nejjednodušší způsob, jak se fotkou živit. Mým cílem, když jsem s tímto focením začínala, bylo fotit podobné věci do časopisů, přišlo mi to tenkrát samozřejmé dělat reportážní nebo dokumentární fotky do různých českých periodik, ale pokusy o spolupráci nedopadly zcela dle mých představ. Zdá se, že jsem na tuto snahu o spolupráci naskočila v docela blbý moment. Ona situace časopisů u nás není jednoduchá, že?

Dostávám se k historii – jak jste dostala první foťák do ruky, jak jste začínala?
Myslím si, že patřím mezi ročníky, kdy jsme měli šanci dostat foťáky – a hlavně ty kinofilmové – do ruky nejen proto, že nás zajímalo focení, ale proto, že to tak dříve bylo samozřejmé, v každé rodině byl nějaký foťák. Já si ale pamatuji, že můj úplně první foťák jsme objednali s tátou z ábíčka, byla to taková ta stavebnice, kterou jsme s tátou sestavili, a byl to můj první foťáček.

Rodiče mě k focení ale nijak nevedli, spíš to šlo jiným směrem. Vždycky jsem odmalička malovala, byla jsem takové umělecké dítě, u kterého si všichni mysleli, že směřuje někam do výtvarného života, takže fotografie byla nosičem dalšího proudu mé kreativity, kterou jsem potřebovala někam orientovat. Po gymplu jsem chtěla na vysokou, sice mě nevzali na knižní vazbu, ale o dva roky později jsem se dostala na...

Celý článek najdete v březnovém čísle FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!