ROMANIA ROADTRIP

Publikováno: 16. listopadu 2016 | autor Romana Marie Jokelová
1.jpg

V létě jsem seděla v parku s mojí kamarádkou, fotografkou Terezkou Linhartovou, a povídaly jsme si o tom, kam se chystáme na dovolenou. Říkala mi, že se svým přítelem Kubou jezdívají do Itálie, a že to je takový ten typ komfortní dovolené. Říkala taky, že by ráda zažila něco jiného. Tak jsem plácla „OK, pojeďme na roadtrip do Rumunska! Vezmeme stany, spacáky, půjdeme po horách, pojedeme…“. Terezka byla nadšená, Kuba byl nadšený, i já jsem byla nadšená. Byl začátek srpna, bylo teplo, takže jsme měli pocit, že když si pro cestu vybereme jakýkoliv měsíc, bude stále teplo. Navíc jsme si říkali, že je to Rumunsko a tam musí být teplo. Kde jsme na takovou logiku přišli, to fakt nechápu!

Pro cestu jsme si tedy zvolili začátek října. Ono se to ani vzhledem k tomu, že jsem měla jít v září na operaci, jinak naplánovat nedalo.

Všichni kolem nás, samozřejmě nejvíc rodiče, nás prosili, abychom tam nejezdili takhle „pozdě“. Jejich přemlouvání nebylo dáno jen obavami o naše zdraví v souvislosti s počasím. O Rumunsku si na internetu přečtete leccos. Potulují se tam divocí psi, je zde spousta zlodějíčků, a tak dále, a tak dále, ale od pravdy nám to všechno při kontaktu s realitou přišlo poměrně vzdálené. My jsme se ničeho nezalekli a svůj plán cesty jsme si obhájili před rodiči i před sebou samými.

Nechali jsme na autě přezout gumy, sbalili stany, spacáky, nafukovací karimatky, vařič, trampské nádobí, lékárničku se sprejem proti komárům a čistícími tabletami na vodu, impregnaci na oblečení, trekové boty, goretexové tenisky, nordic hůlky, pláštěnky, samoohřevné jídlo bez lepku a laktózy, zásoby raw tyčinek a sojového mléka a oblečení.

Co se oblečení týče, je to kapitola sama pro sebe. Ještě dva dny před odjezdem jsem s sebou neměla vůbec nic teplého, skálopevně jsem věřila tomu, že mi do hor budou stačit teplý ponožky a legíny. Vlastně jsem věřila tomu, že se dostaneme do hor, seznámíme s bači a budeme spát v jejich skromných příbytcích a baštit tamní jídla uvařená na pecích či čemkoliv podobném. Ale dva dny před odjezdem jsem naštěstí prozřela. Vlezla jsem na internet a začala lovit nějaké outdoorové oblečení. Koupila jsem si spodky a tričko s dlouhým rukávem z moiry, tílko z moiry a bambusu, mikinu z moiry, čepici z moiry, troje teplé outdoorové fusky, teplé outdoorové kalhoty a bundu s vodním sloupcem 8 000. Došlo to v čas a já si tak s sebou zabalila primárně outdoorové oblečení. Protože jsme však první dva dny měli strávit v Budapešti, vyjela jsem v normálním městském oblečení a svých nových botkách a na neděli si s sebou vzala jedno tričko a jeden svetr na převlečení. Můžu vám říct, že to bylo celé úplně špatně!

Nastal den D, kolem oběda jsme se všichni poskládali do auta – jeli jsme ve čtyřech a vyrazili směr Budapešť.

2.jpg

Dojeli jsme tam chvíli před pátou a ubytovali se v naprosto parádním Airbnb bytečku sourozenců Zsófi a Marciho, který mohu opravdu s čistým svědomím doporučit!

3.jpg

4.jpg

O víkendu jsme si prošli překrásnou, Praze podobnou Budapešť. Vyšlo nám opravdu krásné světlo, takové to tvrdé, které není úplně vhodné pro street foto, ale pro mě je právě toto světlo naprosto perfektní.

5.jpg

6.jpg

7.jpg

8.jpg

9.jpg

10.jpg

11.jpg

V pondělí ráno jsme vyrazili konečně směr Rumunsko. Zatím jsem se do outdoorového oblečení nepřevlékala, namířeno jsme totiž měli do města…

Dojeli jsme do Aradu, města, které leží nedaleko za hranicemi. Sedli jsme si tam do italské restaurace na jídlo a já začala tušit, že se do hor asi úplně nepodíváme. Můj sen o ovečkách a dřevěných domečcích na malebných kopečkách se pomalu rozplýval…

Na TripAdvisor jsme si našli místa, která by v tomto městě stála za vidění. Bylo to easy, stačilo se projít po hlavní ulici a člověk viděl všechno, co tohle město nabízelo. Na jeho prohlídku nám stačila hodina. V nabídce bylo i nádraží. Z venku vypadalo jako stará anglická pošta, uvnitř ale bylo zcela moderní, takže to byl divný hybrid. Nádraží jsme se klidně mohli vyhnout.

12.jpg

13.jpg

14.jpg

15.jpg

Nasedli jsme tedy do auta poměrně rychle a jeli k našemu dalšímu bodu, do Timisoary. Tohle město nám naopak připadalo moc pěkné. Bylo malé a malebné! Po příjezdu jsme si na Bookingu našli ubytování. Trochu jsme bloudili když jsme ho hledali a pohled na budovu, ve které mělo ono ubytování být, nás trochu děsil a mátl zároveň. Nicméně jsme vlezli do naprosto ultimátního bytečku s úplně nejlepšími majiteli. Probrali jsme s nimi svou trasu, dali nám rady a informovali nás o tom, že jedna z horských cest je již kvůli nepřízni počasí uzavřena. Transalpina nebyla ve hře, ale ještě pořád tu byl Transfagarasan, pověstná Route 66 Rumunska. Tam jsme chtěli a tam jsme taky celou tu dobu směřovali.

16.jpg

Po ubytování se v apartmánu Bastion jsme se vydali na večerní prohlídku tří náměstí, která tato město nabízelo. Jak jsem řekla, bylo to tam malebné, ale ve tmě to až tak nevyznělo. K večeři jsem si dala tuňáka z konzervy a bezlepkové pečivo, protože zbytek party zavítal na kebab… Parta si šla náměstí prohlédnout ještě ráno, já jsem měla kocovinu, tak jsem zůstala bohužel bez fotek, protože ty večerní žluté stojí za veliké NIC.

Další den jsme kolem oběda vyrazili dál. V plánu byly města Deva, Hunedoara a Alba Iulia. V Devě jsme dojeli pod kopec nějaké zříceniny, na ní jsme vyjeli lanovkou a po půl hodince se zase svezli dolu. To bylo všechno. Ani výhled nebyl nijak ohromující.

17.jpg

18.jpg

Za to Hunedoara nám nabídla pohled jako z pohádky. Dojeli jsme na hrad, který nám učaroval. Prohlédli jsme si ho snad ze všech stran a nakonec si zaplatili i prohlídku vnitřku. Ten hrad byl fakt kouzelný. Strávili jsme tam asi dvě hodinky.

19.jpg

Později jsme si v Hunedoaře sedli do restaurace a dali si k obědu první tamní jídlo. Fazolovou polévku s hovězím masem, která byla exkluzivní.

20.jpg

Mrkli jsme se na ubytko v Alba Iulii a vyrazili na cestu po silnici A1 dlouhou 79Km. O Alba Iulii nám básnila majitelka apartmánu Bastion, se kterou mimo jiné občasně komunikuji, a která se příští rok chystá navštívit Českou republiku. V Albě jsme se na její doporučení ubytovali v hotelu Speedhouse, kde to smrdělo nějakým sprejem na WC a kde místní paní neuměla ani slovo anglicky. Skoro ve všech těchto hotýlcích a penzionech na nás zkoušeli uhrát vyšší ceny, ale vždycky jsme jim ukázali cenu z Bookingu a byl klid. Rumunsko-český slovník jsme s sebou taky měli, ale moc nám nerozuměli, a to i přes to, že mají tolik slov podobných angličtině, francouzštině či italštině. Navíc, my jsme ani trochu nerozuměli jim, což nám vzhledem k podobnosti slov, přišlo strašně divné. V tomhle hotelu nám do pokoje dali přímotopy, protože jsme jim vyhrožovali smrtí z umrznutí a okamžitě šli spát.

Ráno jsme si naložili věci do auta, já ten den oblékala zase tytéž kalhoty. Zima už mě však donutila si nasadit běžecké rukavice, moirové spodky, tričko, mikinu a outdoorovou bundu. Boty jsem pořád tahala ty své. Nové polobotky se ukázaly jako skvělá volba. Byly pohodlné a zároveň jsem pořád byla obutá jako do města. Nicméně jsem byla ohozená fakt komicky, protože jsem si chytrá vzala jen svou malou kabelku Ralph Lauren. Takže si asi dovedete představit, jak debilně jsem musela vypadat a jak jsem se asi cítila pátý den ve stejných kalhotách…

Alba Iulia byla opravdu zajímavé místo. Toto město bylo založeno již v době starého Řecka. Jeho dávné pozůstatky jsou zde vidět. Centrum města je obehnáno zdmi ve tvaru hvězdice a právě v oné hvězdici se nachází vše, co stojí za vidění. Z toho, co jsem si o tomto městě přečetla, jsem vytušila, že to bude pulsující historické město, kde se za pěkného počasí konají ty nejlepší rumunské festivaly hudby a umění, módní přehlídky a mnoho dalšího. Ve hvězdě jsme našli dva krásné kostely a vyslechli si rumunskou bohoslužbu. Osobně miluji sakrální architekturu, takže kdyby to bylo možné, jedu si do Rumunska dělat fotky všech možných kostelů…

21.jpg

23.jpg

V té době jsme ujeli něco málo přes 1 000Km. Od Timisoary nás provázelo sychravé a deštivé počasí. Spaní ve stanech tak nějak nepřicházelo v úvahu, protože bychom si to kvůli dešti opravdu ani trochu neužili a dost možná bychom i pěkně prostydli.

22.jpg

Z Alby jsme vyrazili do Sighisoary po asi dvou hodinách. Cesta nám trvala další dvě a půl hodiny. Příjezd do města byl epický. Všude byly kostely, nad městem se tyčil krásný kopec plný dalších kostelů a ulice města byly nádherně barevné. Byli jsme na místě plném rumunské historie, krásné architektury a výhledu na město. Byli jsme v Transylvánii! Bohužel jsme byli i na místě plném turistů a turismu též uzpůsobeném.

25.jpg

26.jpg

27.jpg

28.jpg

30.jpg

32.jpg

Ze začátku jsem byla naštvaná, že jezdíme po městech, ale když jsem viděla jejich krásu, rozličnost a minulost, věděla jsem, že jsme si naplánovali skvělý výlet, který se měl dostat z měst přes moře až k horám. Takže v plánu bylo vše. Jen chůze po horách nebyla z důvodu počasí úplně možná. Od 900m výš byly kopce neschůdné, protože byly potaženy krustou zmrzlé vody. Museli jsme uznat, že pro poznávání kopců a hor jsme si vybrali špatné roční období. Ve městě nám déšť ale nijak dramaticky nevadil.

29.jpg

31.jpg

Toto pestrobarevné město s uličkami podobnými naší Zlaté jsme si procházeli poměrně dlouhou dobu. V restauraci jsme si opět našli spaní a vyjeli směr Brašov.

Nutno podotknout, že spaní bylo jednou z nejlevnějších položek. Fajn ubytko se dalo sehnat za 250Kč na osobu. Jídla se pohybovala okolo 7 – 10 Lei za polévku a 28 – 35 Lei za hlavní jídlo.

Příjezd do Brašova byl epický, ještě více než do Sighisoary! Přes temné městečko ponořené do zeleně, se líně valila obrovská mlžná deka. Nad městem se tyčil nápis Brašov a celé to bylo romanticky hororové. V tomhle městě nás chytil takový slejvák, že jsme přišli do apartmánu kompletně durch.

34.jpg

33.jpg

Druhý den jsme si tohle město v oparu prohlédli celé, včetně kostelů…

35.jpg

36.jpg

S téměř týdenním absťákem jsme se jali hledat nějakou kavárnu, kde bychom si dali super kafe, královskou snídani v rumunském duchu a hlavně něco sladkého. Heuréka! Po chvíli hledání jsme našli místo, které vypadlo jako ráj. Braserie snů! Snídaně jako pro pány a sladkého až oči přecházely, tak jsem si i já, po roce, dala cheescake, kde byly cukry, lepek i laktóza!

37.jpg

38.jpg

39.jpg

Hříchů plní jsme odjeli do Branu navštívit hraběte Drákulu.

40.jpg

41.jpg

Dojeli jsme na hrad, který vypadal jako Václavák. To množství turistů bylo otřesné. Hrad byl taky nic moc a tohle místo bych ze seznamu těch, které jsme navštívili, s klidem vyškrtla. Kdyby měl někdo zájem, je možné se z Brašova do Branu dostat lesní a horskou cestou pešky, ale je potřeba, aby vám šlo počasí naproti. Myslím si, že by si pak člověk užil i ten hrad.

Na mapě jsme měli vytyčen další bod, město Sinaia. Znělo nám to opravdu pěkně. I cesta byla pěkná. Z mlžného oparu jsme se probojovávali ke slunečním paprskům.

42.jpg

43.jpg

Jeli jsme klikatými cestami výš do hor, až jsme přijeli k horskému městečku, které nám trochu připomínalo Krušné hory. Město bylo zaplaveno slunečním světlem, ale vrcholky kopců a hor kolem města byly zahaleny zmrzlým ledem. Prošli jsme se opět k místnímu hradu a klášteru. Kdybychom nevěděli, že jsme v Rumunsku, mysleli bychom si, že jsme se ocitli na procházce po Mariánkách před 20 lety.

49.jpg

44.jpg

45.jpg

46.jpg

47.jpg

48.jpg

Ze Sinaii, kde jsme strávili odhadem dvě hodinky, jsme vyjeli na cestu dlouhou 352Km přímo do Constanty, přístavního města.

Do Constanty jsme dojeli za tmy, takže jsme se ubytovali na hotelu, šli na večeři a spát. Ráno jsme se vypravili k Černému moři. Svítilo nám sluníčko a my strnuli na kopci, s výhledem na moře, úžasem.

50.jpg

Po několika letech jsem zase stála tváří v tvář mohutné síle vln, slyšela racky a byla zahřívána slunečními paprsky. Sen a realita jako by splynuly v jedno.

51.jpg

Odsud jsem nechtěla odjet. Kdyby to šlo, koupím si tam domek na pláži a zůstanu tu do konce života. Třeba hned tento!

52.jpg

Constanta měla jakousi magickou moc. Byla sice poměrně opuštěná, přes to nádherná. Tohle místo by si zasloužilo trochu víc péče. Pro mě tohle ale byl balzám na duši.

Procházeli jsme se po pobřeží, opět zavítali do kostela, do mešity, pohlédli na obrovský nákladní přístav a po cestě jak z toho nejromantičtějšího filmu se vraceli plouživým krokem k autu, abychom za sebou nechali město, které nám bude v srdci a mysli ležet ještě hodně dlouho.

53.jpg

54.jpg

Bez dechu, slov a prosta myšlenek jsem vstřebávala všechno, co jsem zde viděla a cítila. Pro mě tohle byl vrchol výletu. Sem se ještě někdy vrátím. Představa, že skočím na tomto místě do moře a nechám se houpat jeho vlnkami, pak s knihou si sednu na pláž plnou miliónů mušliček a relaxuju na místě, kde jako by se zastavil čas, se zdá jako bohem plánované prázdniny.

55.jpg

56.jpg

57.jpg

58.jpg

59.jpg

Kdybych nemusela, neodjíždím odsud. V autě jsem přesypala kabelku plnou mušlí a usadila se s dokonale čistou hlavou.

Tiše jsme jeli zpět, abychom se zastavili v Bukurešti. Byl pátek a v tomhle ošklivém městě jsme se naprosto zapekli v zácpě. Bukurešť bych úplně vyškrtla. Vlastně jsem sem ani nechtěla. Ztratili jsme pro nic hodně času… Jen hodinu a půl jsme se dostávali přes město.

60.jpg

61.jpg

Dojeli jsme do Pitesti, kde jsme se najedli, ubytovali a zvažovali naše možnosti cesty domu. Transalpina byla zavřena a předchozí den kvůli sněhovým kalamitám uzavřeli i námi plánovanou cestu přes Transfagarasan. Byli jsme zklamaní. Můj táta nám naplánoval náhradní cestu a my se tak v sobotu měli vydat přímo do Prahy. Bez hor! Chtělo se mi brečet. Kvůli tomu jsem sem přeci jela! Nechtěla jsem odjet, aniž bych viděla rumunské klikatící se horské cestičky! Měla jsem na sebe pifku za to, jaké jsem vybrala roční období.

Ráno, jen co jsme vstali, jsme se pro jistotu podívali na stránky Transfagarasanu, načež jsme zjistili, že je cesta od rána opět otevřena! Anooooooo!!!! Měla jsem takovou radost! Síla přání opět zafungovala a vesmír nám šel naproti. V duchu jsem poděkovala za to, že nám to tak krásně vyšlo a plná očekávání jsem usedla do auta. Od naší Route 66 Rumunska jsme byli vzdálení jen kousek. Cesta trvala tak půl hodinky a v momentu, kdy jsme se přiblížili zalesněné cestě plné podzimních barev, úsměv na mé tváři sílil.

63.jpg

Stavěli jsme mnohokrát. Všechno mi opět přišlo jako ve snu. Dýchala jsem mělce, někdy jsem zapomněla dýchat úplně. Tohle jsem potřebovala. Byla jsem městem svázaná už tak moc dlouho, že jsem akutně potřebovala uniknout jeho spárům. Konečně jsem dělala něco, při čem jsem žila. Poznávala jsem a vše se snažila uložit do své vizuální banky.

62.jpg

Dojeli jsme k jezeru Vidraru, odkud jsme stoupali k výškám.

64.jpg

65.jpg

Byla to taková euforie, že jsem nedokázala nic víc než mlčky sedět a po chvíli vždy jen zakřičet, „Zastav!“.

66.jpg

67.jpg

Pozvolna jsme stoupali, až jsme vystoupali do 2 000m k jezeru Balea Lac.

68.jpg

Tady jsme se rozdělili a každý vstřebával sílu tohoto místa po svém. Brodila jsem se sněhem a zase se na chvíli cítila jako malá holka. Pozorovala jsem freeski lyžaře, nasávala energii horkého slunce a poslouchala tání oné ohromné masy sněhu. Viděla jsem padat menší lavinu a celý terén jsem prozkoumávala jako nějaký výzkumník. Ach. V malebné horské chatě jsem si dala kapustové cosi a plna dojmů se vrátila k autu, abychom se bohatší o Rumunsko v srdci i hlavě vrátili domů. Cesta byla dlouhá 1 200Km a dát jí na jeden zátah bylo náročné, ale zvládli jsme to.

69.jpg

Nakonec jsme všichni byli rádi za to, v jakém čase jsme se na tento roadtrip vydali. Nespali jsme sice ve stanech, nejedli jídlo z ešusu, nekamarádili se s bačama, ale za to jsme zažili Rumunsko se vším všudy. Měli jsme slunce, mlhu, déšť a sníh. Byli jsme ve městech, u moře a na horách… Rozličnost počasí a míst, která jsme navštívili z tohoto výletu učinily nezapomenutelný zážitek.

Domu jsem přijela nastydlá a se slabším zánětem ledvin, Téměř tři týdny jsem se z toho dostávala. Strávila jsem nakonec 9 dní v jedněch kalhotách a polobotkách, smrděla jsem, ale byla jsem naprosto happy!

Kdybych jela do Rumunska znovu a v podobném čase, s klidem bych si sbalila opět jen batoh, spíše oblečení do města, ale teplé, včetně deštníku a spacák, stan i karimatku bych nechala doma. Kdybych se tam chtěla jet courat po kopečkách a horách, pak bych jela v květnu či červnu, vybavena stanem, spacákem a trekovou obuví.

A co se týká foto výbavy?

Sbalila jsem si monopod, Fujifilm X70 a Instax mini. Instax jsem kvůli počasí vůbec nepoužila. Monopod jsem chtěla na selfíčka, ale na ty já prostě nejsem, takže mi stačila ona kapesní X70 a strap na ruku od Peak Design.

Proč jsem jela jen s malým kompaktem a netahala s sebou celou výbavu v podobě X-pro2, X-T2, XF16mm, XF23mm F2, XF35mm F2 a XF90mm F2?

Kdysi jsem začínala fotit s Fujifilm X100, neřešila jsem, že mám jen 35mm, že je to pomalý a dávala jsem s tím věci, které bych na to dneska nevyfotila, protože bych se bála, že to nevyjde a že existuje lepší technika, já jí doma mám, a tak bych po horách lítala se dvěma foťáky a čtyřmi objektivy a neužila všechny ty dechberoucí pohledy mimo hledáček...

To, jak moc jsem se začala vzdalovat uvolněnosti a pohodě, se kterou jsem začínala fotit, jsem si uvědomila právě před cestou do Rumunska, a proto jsem tam vyjela jen s X70, bez hledáčku, s ohniskem 28mm a nic víc neřešila. Lidi se mě ptali, proč si neberu svou techniku, ale já věděla, že potřebuju svobodu a uvědomila jsem si, že jsem ve fázi, kdy jsem schopná udělat dobrou fotku s čímkoliv chci, protože je to jen o limitech, které si vytvářím ve své hlavě já sama. Když máš jeden foťák a jedno ohnisko, fotíš to, co ti to dovolí a co je mimo tvé možnosti, na to nemyslíš, protože víš, že je to zbytečný. Tenhle pocit, je opravdu osvobozující. No, a taky jsem věděla, že když přijedu s fotkami, které budou stát za starou belu, protože to ohnisko nebylo moje oblíbené, tak se s tím taky dokážu vypořádat.

Nakonec jsem přijela s úplně skvělýma fotkama, nejsou typicky krajinářské a nejde ani o street foto, ten typ fotografa nejsem, ale jsou to moje fotky a vystihují Rumunsko takové, jaké opravdu bylo a v atmosféře, jakou nám nabídlo a jakou v nás navždy uchová.

www.rmjokelova.cz

https://www.facebook.com/rmjokelova.cz

https://www.instagram.com/romanamarie/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za 14 dní
vyjde nové číslo FotoVideo.
new-magazine.jpg
http://gdecz.hit.gemius.pl/lshitredir/id=AutLa_uGUH.Dib0SUx5F04Xzj3fFUWcXST72IrBlqOX.27/fastid=jhpgcaaeirbssjglbzyamdctlhjb/stparam=kmipfwsrwe/url=http://www.nikon.cz/cs_CZ/product/digital-cameras/slr/consumer/d3400?utm_source=ifotovideo.cz&utm_medium=branding&utm_campaign=DSLR_Entry http://gdecz.hit.gemius.pl/lshitredir/id=AutLa_uGUH.Dib0SUx5F04Xzj3fFUWcXST72IrBlqOX.27/fastid=jhpgcaaeirbssjglbzyamdctlhjb/stparam=kmipfwsrwe/url=http://www.nikon.cz/cs_CZ/product/digital-cameras/slr/consumer/d3400?utm_source=ifotovideo.cz&utm_medium=branding&utm_campaign=DSLR_Entry http://gdecz.hit.gemius.pl/lshitredir/id=AutLa_uGUH.Dib0SUx5F04Xzj3fFUWcXST72IrBlqOX.27/fastid=jhpgcaaeirbssjglbzyamdctlhjb/stparam=kmipfwsrwe/url=http://www.nikon.cz/cs_CZ/product/digital-cameras/slr/consumer/d3400?utm_source=ifotovideo.cz&utm_medium=branding&utm_campaign=DSLR_Entry
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.