Přirozenou vlastností spojenou s rostoucím věkem je dělat vše jednodušeji. Je to asi tím, co jsme se naučili během života, ale hlavně leností, se kterou se smíříme. Tento vývoj samozřejmě zasahuje i do vizuálního vnímání okolí, což je pro fotografa podstatná věc. Tendenci ukazovat věci tak jednoduše, jak jen to jde, jsem pocítil i u sebe.
Text a foto: Radek Kalhous, www.kalhous.com
Čím déle fotografuji, tím víc mám pocit, že snímky zbavuji propracovaných světel a hloubek ostrosti. Svět sám o sobě se najednou zdá vizuálně atraktivní ve své banální jednoduchosti a není třeba nic přidávat. Začal jsem tedy ubírat v kreativitě fotografování a koukat se více kolem sebe.
Stále častěji se mi stávalo, že jsem viděl atraktivní tvary, barvy a kompozice na věcech běžné potřeby, které jsem nikdy nevnímal jako objekty vhodné k focení. Nevzpomínám si, že bych byl v minulosti uhranutý z tvaru houbičky na nádobí nebo z hranatosti štangle salámu.
Začal jsem banality kolem sebe fotografovat
Pokoušel jsem se ukázat je právě ve své jednoduchosti. Reakce lidí byla zajímavá. Nejdřív úsměv nad tím, jaké blbosti fotím a jak jednoduše k tomu. Bylo zajímavé sledovat, jak lidé odmítají právě onu banalitu přijmout. Na krásných fotkách totiž musí být výjimečné věci, zabalené do výrazného světla a skvělé kompozice. Pokud se ale oprostili od toho, co jsem fotil, a soustředili se na to, co vidí, začaly fotky fungovat. Pro mě samotného bylo fotografování předmětů z kuchyně velkou výzvou. Ačkoliv se fotografie zdají být syrové a bez přidané hodnoty fotografa, samotné fotografování bylo komplikované. Vše začalo tím, že jsem předmět objevil. Vlastně jsem si jen všiml jeho tvaru nebo barvy bez jakékoliv souvislosti s okolím.
Celý článek si můžete přečíst v březnovém tištěném (nebo elektronickém) vydání časopisu FotoVideo!
Více z obsahu březnového vydání nadjete zde.