Mistrovská šestka – Jiří Stach – mistr černobílých zátiší

Fotograf Jiří Stach (*1944) není široké veřejnosti příliš známý, protože o popularitu nikdy neusiloval. Jeho surrealisticky laděné snímky plné poezie a jemného humoru, ve kterých se opírá o mistrně zvládnutou znalost fotografických technik, ho však nesporně řadí mezi mistry české výtvarné fotografie.

Absolvent Průmyslové školy grafické a katedry umělecké fotografie na pražské FAMU velkou část profesního života působil v oblasti užité fotografie. V tandemu se svým přítelem a také fotografickým profesionálem Vladimírem Simerem vytvořili mnoho produktových a reklamních záběrů.

Teprve ve volné tvorbě se Jiří Stach naplno projevil jako výtvarník a experimentátor. Na svých fotografiích zachycuje velmi osobitý imaginativní svět. Reálné postavy a banální předměty dává do překvapivých souvislostí. Jeho černobílé snímky mají osobitou poetiku s prvky černého humoru a nadsázky. Stach přitom využívá nejrůznější klasické fotografické postupy.

Pracuje s fotomontáží, vícenásobnou expozicí, a dokonce se vrátil k dírkové komoře (camera obscura). Své záběry snímá na černobílý negativ 9 × 12 cm, v temné komoře je sám vyvolává a zvětšuje bez jakékoli elektronické manipulace. Do snímků někdy kaligraficky zasahuje psanými poznámkami. Kromě fotografování se věnuje také volné kresbě a ilustraci.

Přinášíme úryvky z rozhovoru Jiřího Stacha s jeho přítelem a také fotografem Petrem Šálkem:

Jak ses dostal k fotografii?
Jako dítě jsem jezdil s rodiči na prázdniny do Bezdružic v severních Čechách. V nedaleké vesnici Úterý žila s rodinou paní Strádalová, amatérská fotografka, která zaznamenávala život vesnice: místní domky, dvorky, řemeslníky. Byla takový úterský Eugéne Adget. Při jedné návštěvě mě vzala do temné komory a tam jsem pochopil, že musím být fotografem. Bylo mi 11 let a měl jsem cíl. Rodiče mi koupili přístroj Fokaflex a já fotil všechno – zebru v zoo, babičku na balkoně, stromy…

A dál?
Po FAMU jsem se vydal na volnou nohu, fotil jsem všemožné zakázky. Brzy jsme s přítelem Vladimírem Simerem vytvořili pracovní pár. Zhruba 40 let jsme spolu fotografovali kdeco: sklo, architekturu, auta, módu, krajinu atd. Dnes jsme již oba dlouho v důchodu a scházíme se na kávu.

Už na grafické škole jsem začal dělat vlastní fotky a také jsem hodně kreslil. Kreslení mi vydrželo dodnes. Víc než 10 let už fotografuji velmi zřídka. Své fotky a kresby jsem vystavoval přibližně dvacetkrát, u nás i v zahraničí. V roce 2006 mi vyšla v nakladatelství Nový svět monografie Natura Magica. Je to průřez mé práce za zhruba 30 let.

A proč jen černobíle?
Od samého začátku jsem fotil černobíle. I do kina jsem chodil na černobílé filmy, jsem odchovanec černobílé estetiky. Užitá fotografie, kterou jsem se léta živil, byla samozřejmě barevná, rád jsem si potom při své volné práci od barev odpočinul.

A co téma kvalita a kvantita?
Celý život jsem fotil, ale uschoval jsem si za tu dobu jen asi sto fotek, negativy ničím. Když nejsem stoprocentně přesvědčenej, tak to odložím. Pak ten negativ najdu a řeknu: Ježiš, proč jsem tohle dělal? Když to pak rozstříhám, vždycky se zaraduju a pomyslím si: Cha, chá, tak tohle po mně nezůstane.

Své záběry snímá na černobílý negativ 9 × 12 cm, v temné komoře je sám vyvolává a zvětšuje bez jakékoli elektronické manipulace...

Celý článek najdete v prosincovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!