Kateřina Janišová: Fotkou pořád žiju

Tvorba Kateřiny Janišové je osobitá a kreativní. V dnešním rozhovoru se podíváme na to, kdy fotí černobíle a kdy barevně, jak je to u ní s analogem a digitálem, jaká úskalí přináší focení ženského aktu, na co se těší v novém ateliéru nebo jak vnímá českou fotografickou scénu. Přejeme příjemné čtení!

Ahoj Katko, jak se ti zabydluje v novém ateliéru?
Najít pro mě vyhovující studio bylo opravdu náročné, ale po dlouhém hledání jsem našla krásný prostor. Teď si ho zařizuji a budu tam tvořit opět něco nového. Zároveň je mi trochu smutno, protože v původním ateliéru na Žižkově jsem strávila pět let, zažila jsem tam spoustu krásných věcí, vytvořila nádherné fotky a poznala skvělé lidi. Za to jsem nesmírně vděčná.

Není výhoda po čase změnit prostředí? Budeš mít k dispozici nová zákoutí, jiné světlo…
Určitě je to i výhoda, protože tvorba na jednom místě může vést k vyhoření nebo opakování se. Nakonec jsem tedy ráda, že budu mít nový ateliér. Jedná se o bývalou továrnu Koh-i-noor ve Vršovicích, která má silnou atmosféru. Industriál se k mým aktům hodí – je tam i střecha a mám k dispozici krásnou půdu.

Když jsme se viděly naposledy, mluvily jsme o tvé cestě do New Yorku a o tom, jak jsi fotila zároveň na digitál i analog. Na tvé tvorbě vidím, že teď už tíhneš spíš k analogu, například svoji loňskou výstavu My love for the negativ v Praze jsi sestavila výhradně z filmových fotek. Co se od té doby změnilo?
Změnilo se celkem dost. Klientky stále fotím na digitál, ale třeba na workshopech už používám de facto jen film. I spousta studentů začíná fotit na analog, často spolu před workshopem vybíráme film a to mě baví. Právě loňská výstava ve Vrtbovské zahradě v Praze pro mě znamenala zásadní zlom, protože do té doby jsem na výstavách měla vždy digitální fotky. Bylo skvělé vystavovat kinofilmové fotografie ve velkém formátu a vidět kus práce, který za nimi stál.

Do New Yorku se teď chystáš znovu. Jaké máš plány tentokrát?
Protože musím být při focení dlouhodobě kreativní, kreativitu potřebuji někde načerpat, což se děje právě při cestování. Minule jsem do Ameriky jela s modelkou Májou Zunovou a celé dva týdny jsme fotily, neměla jsem vůbec prostor tam pobýt jako divák a turista. Proto teď jedu sama se synem a nejlepší kamarádkou, budeme si jen užívat energii města.

V New Yorku jsem nechala své srdce, takže se moc těším. Samozřejmě si s sebou beru foťák, monochromatickou Leicu, ale plánuji fotit jen street. Dám si tak pauzu od konstantního napojení na lidi, které miluji, ale vyčerpává mě.

V čem je focení ženských aktů specifické?
Fotit nahé ženy, které nejsou modelky, je náročné. Musíš je dostat do psychické pohody – často se stydí a nemají své tělo rády. Ženy to mají s přijetím sebe sama kolikrát opravdu těžké, ale pak je krásné pozorovat jejich reakci, když se vidí na fotografiích a přijímají se pozitivně.

Když fotím modelky na workshopech, tato fáze odpadá: je to jejich práce, kterou dělají skvěle. V tu chvíli vlastně moc nepracuji, je to pro mě relax, a jde jen o to studenty vést a ukázat jim můj způsob tvorby.

Tvé digitální fotografie byly vždy černobílé, ale na analog fotíš i barevně.
Ano, na digitálu rovnou fotím v monochromatickém režimu. Stylizuji lidi takovým způsobem, aby se mi černobílá fotografie líbila rovnou v hledáčku. Přemýšlím nad prolínáním světlých a tmavých tónů, strukturou, světlem, barvu vůbec nereflektuji. U filmů mě naopak baví jejich barevnost a různorodost. Hodně lidí má z filmu respekt, přitom si myslím, že člověku odpustí některé chyby více než digitál.

Dá se s ním čarovat už při samotném focení. S digitálem samozřejmě jde čarovat v postprodukci a úpravy k fotografii patří, ale trávit hodiny u Photoshopu už nezvládám. Mám raději proces samotné tvorby, snažím se proto dělat vše tak, abych u Photoshopu trávila času co nejméně....

Celý článek najdete v červnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!