Jan Hvízdal: Cíleně se vystavuji diskomfortu, který mi přináší nádherné okamžiky

Co budete na následujících řádcích číst, vznikalo opravdu dlouho a na velkou dálku. Ano, toto je fakticky můj první rozhovor uskutečněný z Antarktidy, z království věčného ledu, s člověkem, kterého asi nepřestanu obdivovat nejen kvůli tomu, že je mimo jiné také musherem.

Jo, to byly doby, kdy jsem se sám se psy proháněl po nekonečných sněhových pláních. Ale jsme tu hlavně kvůli fotografii. Dost sentimentu a pojďme na to.

Žádné drama, ale jak jsem v úvodu už naznačil, povídali jsme si po částech a hlavně přes WhatsApp, jak to časové, povětrnostní a sněhové podmínky dovolily, a jsme domluvení, že až velký Elon své satelity ještě zlepší, zase někdy pokecáme.

Jan se prodíral nádhernou bílou krajinou a já za počítačem snil. Jeho krédo je jasné. Snaží se co nejvíce opouštět uspěchanou moderní společnost a mít klid, obklopen divokou přírodou. Kancelář opustil před mnoha lety a to považuje za nejdůležitější a nejhodnotnější rozhodnutí v životě, Dokázal si, že se umí uživit kdekoli na světě a zároveň že život může nabídnout mnohem víc než stereotypní práci pět dnů v týdnu. V tom ho naprosto chápu, i když nejraději pracuji v týdnu celých sedm dní… ale u mě je to o něčem jiném. Dělat časopis je totiž divočina naprosto jiná. Tak se pojďme Jana ptát.

Ve své téměř třicetileté šéfredaktorské historii jsem zpracovával rozhovory s několika fotografy sídlícími na severu Evropy, ale s někým, kdo by trvale žil na Špicberkách a ještě občas vyrážel po celém světě, opravdu ještě ne. Prozraďte nám prosím, jak jste se do těch nehostinných krajů dostal?
Abych to uvedl na pravou míru, na Špicberkách už trvale nežiju, ale strávil jsem tam neuvěřitelných pět let. Zhruba před třinácti lety jsem odešel do světa a přes destinace jako Nový Zéland a Kanada jsem se nakonec dostal na Špicberky, kde jsem pracoval jako vůdce psího spřežení. Dělal jsme tam expedičního průvodce, kdy jsem se smečkou psů bral lidi do divočiny, a protože Špicberky jsou neskutečné svojí atmosférou a taky distribucí světla zejména ve chvílích či dnech, kdy začíná nebo končí polární noc, začal jsem se zajímat o fotografii a snažil se věrně zachytit krásy přírody, které můžu kolem sebe vidět, a hlavně polární záři.

Takto jsem se dostal na Špicberky, v současné době už tam ale souvisle nežiju, trávím šest měsíců v roce okolo světa na moři, právě teď vás zdravím z Drakeovy úžiny cestou na Antarktidu. Tím pádem žiju částečně v Čechách a částečně na expedičním plavidle, ale minimálně dva měsíce jsem stejně každý rok na Špicberkách.

Na Špicberkách jsem byl krátce coby hodně mladý člověk na velrybářské lodi. To bylo v roce 1970. Dnes už tam jsou asi po lovcích velryb jen historické památky, že? Co vše tam „lovíte“ svým fotoaparátem?
Tak to je super, Špicberky v roce 1970 zní velmi dobrodružně. Celou historii Špicberků dobře znám i tu velrybářskou etapu, která začala na počátku sedmnáctého století a pokračovala vlastně až do novověku, kdy se lovil nebo stále loví plejtvák malý. Co se týká mě a témat, která v Arktidě rád fotím, jsou to rozhodně lední medvědi, veškeří mořští savci, to znamená tuleni, velryby, a pokud se povede, tak kosatky a delfíny, velké množství vodních ptáků, a jak už jsem říkal, polární záře a krajiny. Špicberky jsou neskutečně fotogenické a těch možností, co tam fotit, je velmi mnoho.

Prostředí, ve kterém žijete, je náročné na techniku. Co používáte a jak své snímky po návratu z výprav zpracováváte?
Máte pravdu, to prostředí je velmi náročné. Od počátku fotografické kariéry používám vybavení Sony a musím uznat, že za celou dobu jsem neměl jediný problém s tím, že by mi odešel nějaký foťák nebo objektiv. Je nutné stále dávat velký pozor na kondenzaci, což znamená, když je venku minus třicet, dávám si pozor, abych nevyndával foťáky hned, jakmile přijdu do tepla, ale je nechám...

Celý článek najdete v prosincovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!