Jak ředitelka Czech Photo tráví volný čas, tedy co dělá, když zrovna nepracuje?

Co vlastně dělám, když nepracuju? Já někdy nepracuju? To byla správná otázka před osmi lety, kdy jsem ještě neřídila organizaci Czech Photo a svůj život jsem měla nabitý zájmy, kterým jsem se naplno aktivně věnovala.

Když napíšu pravdu, bude to nuda: že jdu ráno do práce, tam s mým skvělým týmem řeším, co je potřeba: organizujeme soutěže Czech Press Photo, Czech Nature Photo, Czech Photo Junior, plánujeme výstavy, kurátorujeme výstavy, scházíme se s fotografy a polemizujeme s těmi, kteří v soutěžích nevyhráli, instalujeme výstavy, komunikujeme s partnery, hledáme sponzory, vyplňujeme tabulky, píšeme články, plníme sociální sítě, chodíme na úřady, přesvědčujeme úředníky, že jsme nejlepší a že si zasloužíme podporu, připravujeme vernisáže, nosíme rámy sem a tam, uklízíme a skládáme fotografie v archivu, lámeme si hlavu s cash flow, vyúčtováváme, vymýšlíme nové projekty a pak je sami realizujeme, učíme správně vnímat fotku děti a mládež na workshopech po celé republice, pořádáme besedy a vzdělávání a večer se našich akcí účastníme.

A když přijdu domů, sednu si k počítači a doháním to, co jsem za den nestihla, a snažím se plnit seznam úkolů, které mám odškrtávat, ale ten se spíš rozrůstá. O půlnoci pak odpadnu do postele, snažím se spát, ale hlavou se mi honí milion problémů a popaměti si na papírek u postele píšu další seznamy problémů, kterými se ráno musím zabývat.

Tohle přece napsat nemůžu. (usmívá se) To by nevyznělo dobře. Lépe bude otázku změnit:

Jak by ředitelka Czech Photo trávila volný čas, kdyby zrovna nepracovala?

A to je pak velmi snadné psaní. Charakterizovala bych se takto: Veronika Souralová – fotografka přírody, kurátorka, spisovatelka a cestovatelka. Tak mé lásky vezmu pěkně popořadě:

1. Moje rodina – s ní jsem nejšťastnější kdekoliv, ale pokud se vydáme na dobrodružné cesty napříč světem, nemá to chybu. Ze všech cest mám deníky, které mě tam jednou v myšlenkách zanesou zpět. Třeba je jednou vydám, je to celkem vtipné čtení.

2. Fotografování – mou vášní je hmyz. Miluji šestinohé tvory, obdivuji a respektuji hlavně ty, které žijí ve společenstvích. Nejlépe se cítím, když sedím na louce, okolo mě bzučí včely a po nohou mi lezou mravenci. Fotografie považuji za univerzální, velmi silné médium a jsem odhodlaná ho hájit, propagovat ze všech sil a podporovat ty, kteří to cítí stejně.

3. Psaní – uvádí mě v úžas, jak se můj mozek dokáže měnit. V Praze se věnuji práci a cítím se celkově nezajímavě. Jakmile se dostanu ven do přírody, naladím se na nějaké zvláštní vlny a hlava mi začne vysílat signály: „Vem si tužku a piš!“ Tak vzniklo už osm knih pro děti (čtyři společně s Danem Maternou) a několik cestovatelských.

4. Příroda – bojím se o ni. Děsí mě, jak ji lidstvo ničí, a jsem odhodlaná o její záchranu bojovat. I proto jsem založila společně s Michalem Krausem Czech Nature Photo. Nejšťastnější jsem v lese, ideálně v pralese.

5. Dobrodružství – čím jsem starší, tím jsem odvážnější v podnikání neobvyklých cest. Lákalo mě to vždycky, ale měla jsem to v sobě jen hluboko uložené. Nyní mám dojem, že jsem otevřela pomyslný poklop a své touhy si plním.

6. Moji psi – zlaté retrívřice Nelly a Amy jsou skvělé, veselé, hodné a oddané. Přinášejí mi do života hodně radosti.

7. Můj kůň – jmenuje se Taxík a je to americký quarter, westerňák. Jezdím s ním v přírodě a pomáhá mi zvládat stres současného světa a nezbláznit se z něj. Díky němu jsem loni vyrazila do Montany v pozici honáka koní a překonala všechny své dosavadní limity.

8. Většina lidí, kteří mě neznají, mě ale vidí takto: Veronika Souralová, ředitelka Czech Photo, která na pódiu Národního muzea předává společně s prezidentem republiky ceny vítězům soutěže Czech Press Photo. (usmívá se)

A nyní ke tvým otázkám:

Veroniko, právě ses vrátila z Vietnamu. Jaké to bylo? Fotila jsi oblíbená přírodní témata, ale opět v jiném prostředí… Obdivuji, že na focení ještě vůbec najdeš čas, já to prostě vzdal…
Ve Vietnamu jsem byla za svými tamními přáteli. Byla to krátká a velmi intenzivní cesta. Pokud vás zemí provázejí místní, kteří vás nechají nahlédnout do jejich kultury v roli kamaráda, nikoli turisty, mají zážitky úplně jiný rozměr. Ještě teď jsem toho plná. Jelikož jsme byli hlavně v Ho Či Minově Městě, o fotografování přírody to nebylo. Zvířata jsem tam viděla hlavně na talíři, a tudíž jsem jedla skoro výhradně zeleninu…

Celý článek najdete v červnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!