Galerie Nahoře – Naše normalizace: Pavel Kopp

S fotografickou technikou se ing. Pavel Kopp blíže seznámil při studiu filmové a televizní techniky na pražském ČVUT. Fotografovat začal v roce 1967. Zajímala ho živá fotografie, a z ní téměř výhradně lidé a vztahy mezi nimi. Tak vznikl i jeho fotografický cyklus „Naše normalizace 1969 - 1989“, umocněných kulisami tehdejší doby.

Svou první výstavu uspořádal Pavel Kopp v budově Čs. obchodního oddělení v Miláně v roce 1975, kde v té době pracoval, pod názvem „Italské okamžiky“. Doma pak poprvé vystavil fotografie z Apeninského poloostrova pod názvem „Itálie je víc než země, je to cit“ v Malé Galerii Čs. spisovatele v Praze v roce 1983. Fotografie z této výstavy se pak objevily v knize „Zvláštní radost žít“ italského básníka Sandra Penny.

Publikoval v řadě časopisů: Fotografia Italiana, Československá fotografie, Revue fotografie, Kmen, Vita Cecoslovacca, Advanced, Foto Video aj. V roce 1975 se seznámil s fotografem Josefem Sudkem. A v roce 1977 s hercem a spisovatelem Miroslavem Horníčkem. Z jejich spolupráce se později zrodila kniha „Chvilky s Itálií“, kde Koppovy snímky inspirovaly Miroslava Horníčka k zajímavým úvahám a fiktivním příběhům.

Do milované Itálie se Pavel Kopp vrátil v letech 1990-94, kdy působil jako diplomat na našem velvyslanectví v Římě. Zde pokračoval také ve své fotografické tvorbě, jak tradičně černobíle, tak i barevně. Tehdy se podařilo vydat knihu Chvilky s Itálií v italštině. V Římě ji pak osobně pokřtil Miroslav Horníček se slavnou italskou herečkou Giugliettou Masina.

Pavel Kopp fotografuje převážně fotoaparátem zn. Leica M5. Je členem Svazu českých fotografů. Jeho vybrané snímky byly zařazeny do Zlatého fondu Národního musea fotografie v Jindřichově Hradci. Žije a pracuje v Praze.

Pavel Kopp má cit pro situace a dar vidět to, co ostatní bez povšimnutí přecházejí. Kdyby se nestal diplomatem, mohl by se klidně živit dokumentární fotografií a byl by určitě úspěšný. Fotografie je součástí jeho osobnosti a stala se mu láskou na celý život.

Výstava „Naše normalizace“, jejímž autorem Pavel Kopp je, navazuje na výstavu, kterou Galerie Nahoře uspořádala k padesátému pátému výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a zobrazuje, jak žila naše společnost v letech 1969 – 1989. Po srpnové invazi, při které zemřelo 137 lidí, se situace už v září toho roku začala pomalu normalizovat pod taktovkou skupiny komunistů, kteří požádali Sovětský svaz o bratrskou pomoc před reformními silami, které chtěli údajně změnit směřování Československa směrem na západ.

Podle normalizátorů vedlo pražské jaro k destabilizaci společnosti a hospodářskému rozvratu. A tomu bylo třeba všemi dostupnými prostředky zabránit a společnost co nejdříve konsolidovat. Po čistkách se od roku 1973 režim snažil vytvářet zdání normality, i když jakýmikoliv prostředky potlačoval i jen náznak vzdoru proti poměrům, které soudruzi v zemi nastolili. Náš národ stál před rozhodnutím, jestli si pod tlakem doby vybere pravdu nebo lež. Většina se rozhodla podvolit diktátu a stala se mlčící většinou šedé zóny.

Ti, co s okupací nesouhlasili, byli vyhozeni z práce a perzekuováni, a mlčící většina se s novou situací rychle sžila. Nové poměry začala využívat ve svůj prospěch jak dostat děti na dobrou školu, získat lepší zaměstnání, sehnat podpultové zboží, či získat byt atd. Z většiny lidí se stali pragmatičtí cynici, kteří si chtěli užívat spokojeného života v mezích normalizační diktatury. Pravda roku 1968 upadala pomalu v zapomnění a lež normalizace se stávala pravdou. Tak většina československých občanů žila až do roku 1989.