Fotografické desetiletí Jana Kasla - Decade

Čas opravdu hrozně letí a samozřejmě i v případě výborných fotografů, kteří začínali hodně mladí. Honzu Kasla jsme měli v časopise FotoVideo v prosinci 2015 a bavili jsme se s ním dost odborně, konkrétně o vysokorychlostní synchronizaci blesků Fomei. Dnes se pokusíme tak trochu krátce shrnout jeho bouřlivé fotografické desetiletí.

Rudolf Stáhlich

Povídáme si...

Honzo, takové rekapitulační rozhovory děláme většinou s fotografickými kmety (abych ksakru ale někoho neurazil). V jakém věku jsi vlastně začínal s fotografováním? Klasická otázka, že?

Je pravda, že s otázkou, kdy a jak jsem se dostal k fotografování, se setkávám celkem často a připadá mi, že se mnohdy očekává nějaký dechberoucí či dojemný příběh. Skoro bych to přirovnal k otázce, kdy se vás jako páru ptají, jak jste se poznali, a vy byste nejraději popsali strhující melodrama, jak jste dobíhal tramvaj s růžív zubech, ale přitom to bylo nad ránem v baru. S mými začátky to bylo dost podobně. Odmalička mě rodiče vedli ke sportu a po dlouholetém úsilí sesadit z trůnu Peta Samprase nebo Shauna Whita mi došlo, že tudy cesta nevede, a někdy kolem druhého ročníku na střední škole jsem se začal na svět sportu koukat doslova z jiného úhlu.

V citovaném rozhovoru ve vánočním vydání roku 2015 jsme se hodně bavili o focení biků a bikerů a jejich svícení. Pokud vím, fotíš ale v různých, hlavně extrémních prostředích, vysoko v Himálaji, adrenalinové sporty ve vzduchu či pod vodou. Existují místa, kdes ještě nebyl a chtěl bys tam fotit?

Míst, kde jsem nebyl, je spousta, ovšem o dost méně je takových, kde nikdy nikdo nefotil. Ideálnísportovní fotka má dle mého názoru hned několik atributů, které musí splňovat. Měl by to být dechberoucí sportovní výkon, vyfocený v ten správný, jedinečný moment na unikátním místě za epického počasí − a to celé bravurně řemeslně zpracované. Unikátní lokalita je tedy jen jedna část celé skládačky, zato dost stěžejní. Nebudu jmenovat konkrétní místa, ale prozradím, že pracuji na projektu, v němž chci implementovat notoricky známé sporty do nevšedního prostředí.

Tvoje výbava při neustálém cestovánía lezení asi dostává pěkně zabrat. Co všechno s sebou taháš a co na co používáš? Když napovím, tak portréty vodních slalomářů asi fotíš něčím jiným než adrenalinové seskoky s padákem či v horách?

Kdyby uměla moje technika mluvit, tak mě asi nepochválí, ale zas se aspoň podívá po světě a neleží někde ve studiu. Potřebuji se na svou techniku stoprocentně spolehnout a je pravda, že ji často vystavuji extrémním podmínkám. Jeden den ji koupu ve vodním housingu v oceánu za polárním kruhem a o týden později se na ni v tropických teplotách valí jemňoučký prach v chilských horách. Paradoxně se toho zas tolik nemění, ať fotím kayaking, biky či paragliding. Většinou používám stejnou techniku, jen svojí D850 uzavřu do voděodolného housingu nebo mi záblesky drží mezi nohama sám paraglidista a svítí si do křídla. Co mi nikdy nechybí ve fotobatohu je: Nikon D850, NIKKOR 16 mm f/2,8AF D A, NIKKOR 14−24 mm f/2,8G ED AF-S,NIKKOR 24–70 mm f/2,8E ED VR, NIKKOR70−200 mm f/2,8G ED VR a záblesky FomeiDigitalis Pro T600F.

Jak se ti fotí v tomhle vedru? (Pozn. red.: Náš rozhovor probíhal v čase oněch vysokých teplot na rozhraní letošního července a srpna.) Nebyl bys raději v Nepálu či Grónsku? Kde tě čeká tvé nejbližší focení?

Stejně jako mince i tohle nesnesitelné vedro mádvě strany. I když moc takovéto teploty nemusím a šíleně mě to vyčerpává, na druhou stranu se při parných dnech tvoří bouřkové mraky neboli tzv. cumulonimby, které když prosvítí zapadající slunce, vytvářejí epickou atmosféru, o které jsem mluvil v předešlé otázce. Na konci srpna se chystám na necelý měsíc autem na Faerské ostrovy a Island, kde věřím, že se krapet zchladím.

Ale ještě k fotografické práci − fotil jsi a fotíš hodně Red Bull, kde jsem byl dokonce porotcem poslední fotografické soutěže, děláš krásné kalendáře a vysoce ceněné fotografické obrazy a další a další. Jsi rád, když vidíš své fotky vytištěné?

Miluju prezentaci své práce v tištěné formě.Vlastně mi digitální prezentace přijde často frustrující. Zvláště v dnešní době, kdy je diverzita obrazovek, na kterých si lidé fotografie zobrazují, nekonečně široká, ať už je to dáno výrobcem nebo stářím displeje. Vždy mě vyděsí, když vidím svou fotku na jiném než kalibrovaném monitoru, na kterém jsem ji upravoval.

Tím jsem se dostal ke tvé retrospektivní výstavě v Nikon Gallery na Újezdě v Praze. Jmenuje se Decade, což je časově dost jasné, ale ty mi pověz, co bys mi na této výstavě doporučil. Slyšel jsem, že tam budou vedle nádherných snímků z opravdu extrémních prostředí i nějaké tvé analogové práce.To mě opravdu zajímá.

Myslím, že se toho za posledních deset let dost změnilo nejen v mé tvorbě, ale i obecně na vnímání fotografie a v technických možnostech. Musím se přiznat, že procházet svou práci za uplynulou dekádu a vybrat pouze omezený počet fotografií byl opravdový oříšek. Ale i tak mě moc těší, že na výstavě najdete zástupce všech stěžejních projektů, tentokrát prezentovaných nejen formou velkoformátových tisků, ale i analogovým pojetím moderních i opomenutých a znovu objevených formátů vizuální komunikace, jako je cinemagraph či lenticular.

V každém případě ti moc přeji nejen tu krásnou výstavu, ale i hodně životního a fotografického štěstí do dalších minimálně padesáti let a jen mi na závěr prosím pověz, co bys (třeba i obecně) poradil mladým fotografům, kteří se chtějí také věnovat tak náročné disciplíně, jakou je focení extrémních sportů.

Mockrát děkuji. Co bych poradil? Pravidelně se setkávám s tím, že se nejen mladí, ale i starší fotografové zasekávají v teoretické rovině a trošku jim uniká to, co je na focení krásné − a to je podle mě samotná interakce s lidmi a přírodou. Není nic lepšího než vyrazit ven do přírody, počkat si na měkké světlo a fotit kamaráda, který se naučil nový trik.

Děkuji za rozhovor.

...Já děkuji

Originál tohoto článku s kvalitně vytištěnými snímky naleznete v  aktuálním zářijovém vydání FotoVideo!