Je možné dokonce i říct, že paměť vynechává jen člověku, avšak dokáže mu ji zpět přivolat také fotografie. Dokážou to nakonec i fotografie staré víc jak 50 let.
Text a foto: František Dostál ASČF, AFIAP
Ano, mnozí z nás tehdy nebyli ještě vůbec na světě. Nakonec na světě jsem nemusel být ani já sám, když v srpnu 1968 jeden sovětský hrdina na mě mířil samopalem a požadoval můj fotoaparát a exponované filmy. Ostatně ani já sám nevím, kde ve světě se objevily mé fotky.
Nakonec je to jedno kde, hlavně že odhalují hnusné chování tehdejšího agresora. Totiž při střelbě do budovy Národního muzea jsem v úkrytu předal své tři exponované kinofilmy jednomu cizinci, který v týž den opouštěl naši zemi…
Fotografie je jediná, která dokáže zastavit čas a přivolat vzpomínky. Reportážní fotografie rovněž odhaluje chování a jednání člověka v každé situaci. Je pak i výmluvným dokumentem. Dokumentární fotografie by měla být i varováním, jenže vladaři se pyšní svou mocí, a přitom ochranu své osoby mají zajištěnou.
To v srpnu 1968 u nás umírali lidé a jejich vrazi si v sadech na Petříně vařili cosi k snědku. Pravdě člověk neuteče, akorát ji často nechce slyšet. Jsou zde totiž ještě politici, kteří tehdy ještě nebyli na světě. Jenže fotografie sděluje vždy pravdu, i když ji mnozí nechtějí slyšet.
Ano, v srpnu 1968 se u nás střílelo a v Praze sovětští okupanti si zastříleli do budovy Národního muzea, protože si ji trošku popletli s českým rozhlasem na Vinohradech. Ostatně již před srpnem 1968 v Bulharsku soudruzi hlásali, že jsou u nás již Američané. Jenže ti jen u Davle točili válečný film a zdejší most se jim moc líbil.
Několik málo fotografií neprozradí vše, ale přesto promluví k člověku, který chce cosi vědět. Nicméně snímky zastavily běh času a člověk by měl být varován, aby se vždy správně choval a rozhodoval, že vyšle tanky do svobodné země. Prostě v srpnu 1968 jsem byl u toho stejně jako jiní...
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!