Dokument No Limits – 4. díl Karel Ševčík – "Fragmenty krásy"

Publikováno: 12. února 2016 | autor Romana Marie Jokelová
romana-marie-jokelova,-dokument-no-limits-4-dil-karel-sevcik-3.jpg

Tento díl dokumentu pro mě byl jiný. Svým způsobem by se dalo říci, že i trochu zvláštní. První díl jsem dělala s Petrem, kterého jsem znala, druhý díl s Honzou, kterého mi doporučil Petr a třetí díl s Petrem, kterého mi doporučil zase pro změnu Honza.

Kluci pro mě tak byli svým způsobem jako známí. S panem Ševčíkem to začalo obráceně. On oslovil mě a byl pro mě zcela neznámý. Ačkoliv by vás to nejspíš nenapadlo, i já dokáži být z nového nesvá. Vždycky se z toho těším, zároveň jsem však nervózní. Vše pomine ve chvíli, kdy dojedu na místo a s dotyčnými si podám ruku. Ale i mně se hlavou honí myšlenky na to, zda mi dotyčný bude sympatický, zda se s ním budu cítit příjemně. Nejde přeci o pět minut, na které jen tak zapomene, nesouzníte-li spolu. Pokaždé, když se přesvědčím o tom, že jsem se potkala s pohodovým člověkem, spadne mi ze srdce obrovský kámen.

V prosinci mi přišel trochu nesmělý, ale odvážný email od pana Ševčíka, který projevil zájem stát se dalším fotografem projektu No Limits. Z emailu bylo očividné, že mu dalo poměrně dost práce mi napsat. Pochopila jsem, že jsem byla kontaktována někým zdrženlivým a možná i poměrně stydlivým. A tak mohu přiznat, že jsem jeho odvahu docela obdivovala a přála si, aby bylo více takových. Obvykle mi činí potíže někoho odmítat, a proto jsem měla radost, že tentokrát tak nemusím činit. Jeho odhodlání a fotky se mi líbily. Byly jiné. Věděla jsem, že mám co do činění s člověkem, který o svých fotkách hodně přemýšlí a který se skrze své fotografie snaží komunikovat skryté významy a souvislosti mezi fotkou, modelem a prostředím.

Asi jsem konečně alespoň částečně pochopila, co znamená konceptuální fotografie. V případě fotek, které se mi líbily, se jedná o jakési fragmenty lidského těla, které jsou dávány do konfrontace s prostředím, v němž je zachycováno, a jeho jednotlivými strukturami a tvary. Tato hra fragmentů otevírá prostor fantazii a otázkám. Občas jsem ráda, že pro mne fotografie není pouhou otázkou onoho líbí/nelíbí. Někdy se nad fotografiemi ráda zastavuji, přemítám o nich ve svých myšlenkách, procházím si je tam a zpět a hledám v nich skryté významy. Fotografie pana Ševčíka, které mě z jeho portfolia oslovily, jsem proto nazvala fragmenty krásy. Nutno dodat, že se nejedná o prvoplánovou krásu. Ve spojení s jeho fotografiemi bych slovo krása použila v jeho abstraktním a ne zcela zjevném významu. Onu krásu je zde potřeba hledat.

Vybrala jsem tedy několik stěžejních fotografií, které mne zaujaly a které se objeví v březnovém Foto Video (v prodeji od 25.2. 2016) a odepsala panu Ševčíkovi, že mám zájem o to, abychom spolu dali dohromady další díl No Limits. Ptala jsem se ho na to, kdy se můžeme vidět, abychom udělali rozhovor, seznámili jsme se a domluvili se na společném focení. Bylo mi jasné, že spolu nestrávíme tolik času jako doposud s klukama, přeci jen, Otrokovice jsou už trochu z ruky...

Domluvili jsme se na čas mezi Vánoci a Novým rokem. Pan Ševčík mne obeznámil s tím, že není na vozíčku a jeho handicap není tak markantní jako handicap kluků, se kterými jsem se viděla před tím. Nicméně jsem mu vysvětlila, že vozíček není podstatou projektu. Problém, který panu Ševčíkovi stěžuje bytí, je velmi podobný dětské mozkové obrně, přesto se o DMO nejedná. Prakticky se neví, co přesně mu je a jak k onomu zdravotnímu problému došlo. Nejspíše tomu bylo v období těhotenství. Nicméně díky úžasné a neúnavné péči jeho matky se jeho motoriku podařilo udržet na úrovni, která mu umožňuje se pohybovat na krátké vzdálenosti i bez berlí. Někdy se sice stane, že upadne, to však není důvodem k tomu, aby cokoliv vzdával nebo se svým zájmům nevěnoval naplno. Červenou to nedalo ani jeho vášni pro focení. A právě o tom tento dokument je. Píši o lidech, kteří mají handicap, přesto se jím nenechají zastavit. Nikdo neříká, že neexistují omezení, ale ta jsou všudypřítomná i pro zcela zdravé lidi, neboť život je plný překážek. A právě překážky jsou tím, co dává našemu životu smysl.  Nabízí nám naplnění. Stávají se výzvou a ve chvíli, kdy onu výzvu zdoláme, i uvolněním či zadostiučiněním.

29. ledna jsem tedy brzo ráno nasedla na vlak, který jel přímo do Otrokovic. Tam na mě na nádraží čekal pan Ševčík. Nasedli jsme do auta a jeli do místní restaurace. Pan Ševčík je sice stydlivý, ale poměrně otevřený pán a tak jsem poslouchala jeho vyprávění, nestíhala si zapisovat a doufala jsem, že si všechno, co říká, nějakým zázrakem zapamatuji....

Vyprávěl mi, jak se dostal k fotografii a já měla radost, protože tyhle příběhy mám moc ráda. U každého člověka tomu bylo ze zcela jiného důvodu a každého k focení vedla úplně jiná cesta, která je pro mne pokaždé nemálo zajímavá. Pan Ševčík mi vyprávěl o své zálibě pro mlýny, o tom, jak sbírá zkameněliny, o svém „marketingu-nemarketingu“, o potenciální výstavě, tématech, kterými si prošel, místy, na kterých fotí a o tom, že fotil už jako malý kluk. Měl klasický kinofilmový foťáček, který využíval na rodinných výletech. Později si pořídil ultrazoom, který prodal svému kamarádovi, protože po svém bratrovi, který u něj měl menší dluh, zdědil první zrcadlovku. Tehdy se panu Ševčíkovi začal otevírat skutečnější fotografický svět a jeho touhy a představy se začaly otevírat fantazii. Chtěl fotit více. Jeho vášní byly mlýny a díky náhodě i ženy, které nefotí a priori pro krásu a smyslnost jejich těl. Jak už jsem uvedla výše, žena je pro něj prvkem, který zasazuje do kontextu prostředí. Komunikací a souhrou fragmentů ženského těla s prostředím ožívá fotografická hra v černobílém pojetí.

Když jsem se s panem Ševčíkem spojila, přemýšlela jsem, zda s ním budu chtít fotit ženy a nebo mlýny. Svým způsobem mě zajímalo a fascinovalo obojí. Kouzlo ženského těla pro mne bude vždy něčím magickým a mlýny pro mne byly aktuální touhou, neb jsem naživo nikdy žádný mlýn neviděla. Vzhledem k tomu, že je současná tvorba pana Ševčíka zaměřena na „rozmazané“ fotografie žen, má volba byla jasná. Neumím udělat krásnou či jakkoliv zajímavou abstraktní fotku a tak jsem věděla, že si právě toto musím zkusit. Mimo to jsem chtěla vidět, jak dokáže stydlivý pan Ševčík pracovat s modelkou a jaká je jeho múza a modelka Miluška.

Ve dvanáct hodin jsem dorazila do Otrokovic, pan Ševčík mě vyzvedl na nádraží a vydali jsme se z Otrokovic. Jeli jsme asi třicet minut a poté jsme zastavili na benzínce, kde jsme čekali na Milušku. Po chvíli nám někdo klepe na okno. Byla to ona. Nebyla to typická modelka, nebyla to holka z fotopátračky, nebyla to žádná buchta. Bylo jí více než třicet, nebyla prvoplánově krásná, ale spolu s ní do auta vlítlo obrovské množství strhující energie. Byla jsem jako omámená. Miluška je tím typem člověka, kterého si okamžitě oblíbíte, protože víte, že máte co dočinění s čistou duší. Tak usměvavou a pozitivní ženu jsem dlouho neviděla. S důvěrou jsme jeli za Miluškou a kolem nás ubíhala klidná zimní krajina. Mrzlo, až praštilo, ale na focení jsem se opravdu těšila. A mé nadšení rostlo s kouzlem Miluščiny osobnosti. Po lesní cestě jsme dojeli ke kamennému odpočívadlu s krbem. Atmosféra zimní krajiny, mrazu a tohoto místa byla poměrně tajuplná a námět focení tomu všemu dodal na dramatičnosti. Pan Ševčík začal z tašky cosi lovit a po chvíli na stůl vyskládal asi deset kuřecích pařátů. Miluška ze své tašky zatím vytáhla masku a kápi a její muž, který byl na vozíčku, nás s úsměvem na tváři sledoval. Z obou vyzařoval klid a Miluščino nadšení z focení udržovalo mou duši v radosti. Zima byla opravdu šílená a Miluška tam pózovala jen ve svetru a kápi, jako by se nechumelilo. Pan Ševčík Milušce občas řekl, co má dělat a pak se jen potutelně usmál. Vypadalo to, že přesně ví, co dělá a bylo vidět, že jsou s Miluškou parádně sehraní. Když si nastavil fotoaparát, aby docílil rozmazaných fotek, asi po třech pokusech fotil přesně to, co si vymyslel. Za to já měla na displeji jednu šmouhu za druhou. Rozhodně tam ale nebyla žádná použitelná fotka.

Já jsem svůj pokus o dobrou abstraktní fotku vzdala a udělala jsem pro vás jen pár záběrů scény...

Fotilo se asi hodinu. Zima nás nenechala fotit delší dobu. Během focení se do kamenného zastaveníčka přišli občerstvit dva starší pánové, kteří si začali dobírat naše wodoo kousky a s obavami usedali ke stolu, který nebyl obsazen slepičími pařáty....

Musela jsem obdivovat modelku, jak bezproblémově přežila chlad. Po celém focení jsem pochopila, proč je Miluška tak důležitou součástí fotografické tvorby pana Ševčíka. Nejen, že je neskutečně nadšená z jeho fotek a ze spolupráce s ním, ale je pozitivní, herecky nadaná a pochopila dokonale, co chce pan Ševčík svými fotografiemi vyjádřit, a tak mu jde naproti a je mu velice nápomocná i při výběru lokací.

Práce fotografa tak není vždy jen o fotografovi. Úspěch focení je závislý na týmu, prostředí, kouzlu momentu, prosté kráse, lidské radosti a ženách, jako je Miluška.

Více fotografií od Karla Ševčíka najdete na jeho stránkách zde.

Více o autorce dokumentu "No Limits" Romaně Marii Jokelové najdete zde (včetně všech dílů dokumentu).

Za 4 dny
vyjde nové číslo FotoVideo.
FotoVideo 9/2016
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.