Autorozhovor – Ploučnice – sen o tichu

Na tom cyklu jsem začal pracovat někdy předloni nebo loni v zimě, nevím přesně. Ploučnice mi poskytla azyl v dobách koronavirové hysterie. Utekl jsem před lidmi.

Protéká oblastí poznamenanou těžbou uranu a bývalým vojenským prostorem okupovaným sovětskou armádou. Díky těmto zdánlivě negativním okolnostem si zachovala svou jedinečnou divokost a romantiku jako v pravěku.

Motto:

„Procitám v časném jitře zimním a hle, nejsem ve svém lůžku ani ve své jizbě, ale jsem venku, v řídké a tichounké atmosféře a všecko jest v nových a lhostejných dimenzích. Jsem přikryt lesem, celým borovým lesem zasněženým, přikryt mechem, borůvčím a vřesovím a prstí a nade mnou se spájejí koruny stromů jako skvělý a temný baldachýn na vonných sloupech…“

Bohuslav Reynek, 1922

V zarostlých meandrech prožívám stejná dobrodružství, jaké zažila parta kluků ve filmu Cesta do pravěku Karla Zemana. Po tisíc let stejný koloběh od zrození až k rozplynutí v chladných vodách řeky. Svoboda, ticho a klid. Tam jsem pochopil, že můj život ve srovnání s přírodou je malicherný. Jednou odejdu a proud mě vezme s sebou. Co to bude znamenat pro svět? Nic, voda poteče dál.

Já vím, ani se mě neptej. Používám Mamiyu 645 a digitální stěnu. Ale od počátku: Ploučnici již fotil můj kolega Jan Čížek. Jsou to klasické a perfektní snímky té staré Ansel Adamsovy školy. Na velký formát pořízené černobílé snímky mají perfektní krytí i ostrost. Bylo logické, že tudy cesta nevede, ta je již prošlápnutá. Dopředu jsem si tedy řekl, že...

Celý článek najdete v srpnovém čísle časopisu FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!