Konec černého uhlí na Ostravsku dal tvář aktuálnímu ročníku domácí fotožurnalistické soutěže. Výstava v Nové budově Národního muzea ale ukazuje ještě jednu, mnohem důležitější věc.
Klasické lokální aktuality ustupují do pozadí. Místo nich se derou kupředu dlouhodobé environmentální projekty, kterým hodně pomohlo i čerstvé otevření soutěže pro zbytek Evropy.
Záběry z hlubin dolu ČSM-Sever zajistily Lukáši Kaboňovi z Deníku titul Fotografie roku. Porota letos musela probrat 5250 snímků od necelých tří stovek autorů, čímž si národní přehlídka po třiceti letech drsně otestovala svoje limity a překopala stará pravidla. Otevřít kategorii Projekt Evropa i pro zahraniční autory dává zkrátka smysl, pokud si má tuzemské hodnocení udržet nějakou relevanci. Nejde o to jen slepě nafouknout databázi, ale spíš o nutnost napřímo srovnat český dokument s tím, jak se zprávy zpracovávají na evropské úrovni.

Vítězná série z těžebního průmyslu šlape hlavně díky surovému kontrastu stínů a umělého světla. Kilometr pod povrchem dostává fototechnika strašlivě zabrat. Všudypřítomný uhelný prach neustále útočí na utěsnění těl i mechaniku objektivů. K tomu úplně chybí přirozené světlo, což na kost testuje, kam až sahá nativní odstup signálu od šumu (SNR) a jak moc se dá věřit modulům fázové detekce, když nemáte v podstatě žádný kontrast.
Kaboň to musel odřít. Jeho záznam proto není jen nějakou lokální archiválií, ale ukázkou čistého a exaktního řemesla. Kompozici a rovinu ostrosti musíte trefit, i když vám na čip padá jen naprosté minimum fotonů. Krásně to mimochodem ladí s Cenou za celoživotní přínos, kterou dostal Viktor Kolář. Jeho dekády trvající mapování Ostravy, ještě poctivě na černobílý film se specifickým zrnem, dává těmhle dnešním digitálním výstupům skvělý historický kontext.

Vykašlat se konečně na úzký česko-slovenský rybníček byla jednoznačně nejlepší inovace jednatřicátého ročníku. V nové kategorii Projekt Evropa najednou hodnotíme autory, co fotí pro globální agentury a mají v zádech úplně jinou redakční produkci. Zlato tu bral Sean Gallup z Getty Images. Jeho měření na tajícím švýcarském ledovci Rhôny je chladně přesné a zachycuje klimatickou změnu bez zbytečného patosu. Tenhle úprk od klasických „hard news“ k daty podloženému dokumentu je každopádně vidět všude ve světě.
Třeba na webech jako Fred Miranda se už běžně řeší, že ten plošný přesun od denní zprávařiny k delším sociologickým esejím není vždycky jen umělecká volba. Často vás k tomu prostě donutí seškrtané rozpočty v redakcích. Dost podobnou cestou jde i nová kategorie Život v Česku. Tu s přehledem ovládl Zdeněk Dvořák se sondou do posledního tuzemského cirkusu, kde se ještě chovají velké šelmy.

Všechno to teď visí v Nové budově Národního muzea v Praze. Instalace skoro osmi set vybraných fotek dává slušný přehled o roce 2025, a to od parlamentních voleb až po paralympioniky. Pozornost si zaslouží i samotné fyzické ceny od Davida Černého. K bronzové ruce, co svírá foťák, a k epoxidovému bloku letos přidal trofej pro Evropu – vypadá jako oční bulva zmáčknutá lidskými prsty. Pokud vás zajímá řemeslo, zkuste oborová setkání přímo ve výstavním prostoru.

Květnové přednášky o těžbě a baletu už jsou sice pasé, ale červen nabídne čistou reportážní praxi. Ray Baseley vysvětlí, jak se dělá válečná fotka na Ukrajině, Roman Vondrouš ukáže svoje dostihy a dril pro ČTK, a Libor Fojtík rozebere složitou kostru dlouhodobých projektů. Fotožurnalistika z Národního muzea vlastně vzkazuje jasnou věc: nepotřebujeme chrlit rychlý vizuální fast-food, chceme čtení do hloubky.
Czech Press Photo 2025 – Praktické informace
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!