Za tajemstvím Sokotry: S Veronikou Sýkorovou o focení mimo civilizaci, starých sklech i svatbách

Fotografka Veronika Sýkorová se vydala na jemenský ostrov Sokotra, aby zachytila jeho endemickou přírodu a drsnou krásu. V rozhovoru pro FotoVideo prozrazuje, proč se tam nedá odcestovat s běžnou cestovkou, jak vnímá rozdíl mezi digitálem a analogem a proč ve své výbavě stále sází na objektivy pamatující devadesátá léta.

Veroniku Sýkorovou znají mnozí především jako vyhledávanou svatební fotografku, která dokáže mistrně zachytit emoce a atmosféru neopakovatelných okamžiků. Její tvůrčí záběr ale sahá mnohem dál. Nedávno se vrátila z fotografické expedice na Sokotru – místo s fascinující kulturou a krajinou jako z jiného světa, kam se běžný turista jen tak nepodívá. O tom, jak probíhalo focení bez signálu a připojení k internetu, o respektu k cizím kulturám i o její oblíbené fototechnice, jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Nedávno jste přivezla krásné fotky z cesty na Sokotru. Jela jste tam primárně fotit, nebo to byla dovolená?
Primárně to byla „dovolená“, ale spíš to nazvěme expedicí, protože zážitkem to určitě není dovolená v civilizovaném zařízeném světě, na jaký jsme zvyklí. Hotel na ostrově najdete momentálně tuším jen jeden. Zároveň bych to hotelem v pravém slova smyslu určitě nenazývala. Kéž bych mohla přiložit fotku.

Sokotra pro mě byla místem, které jsem si několik let přála navštívit kvůli tamním endemickým druhům rostlin a zvířat i dechberoucím sceneriím, jež mnoho lidí na světě zatím nemělo možnost spatřit a nejspíš ani nespatří. Když přišla možnost přidat se na cestu, kterou organizovali kamarádi se svou cestovní kanceláří, neváhala jsem.

Je to tak vizuálně výjimečné a přitažlivé místo, že vzít s sebou fotoaparát bylo asi stejně automatické rozhodnutí, jako vzít si plavky a osušku. Ani nad tím nepřemýšlíte. Brala jsem to jako splnění snu.

Jak byste Sokotru popsala? V čem je tato destinace tak výjimečná?
Asi úplně ve všem, co jsem doposud při cestování zažila a viděla. Sokotra se nachází pod Arabským poloostrovem a patří k Jemenu, vyznává se tu islám. Je to místo odříznuté, ne tak lehce dostupné, se zajímavou kulturou a jedinečnou přírodou. Pro zajímavost: letiště tam otevřeli teprve na konci minulého století, matrika funguje teprve od roku 1990 a ještě pár desítek let nazpět tam někteří lidé žili v jeskyních. Na náš moderní svět a vymoženosti zapomeňte.

Představte si, že můžete být týden bez absolutního připojení k okolnímu světu. Žádný internet, žádné novinky, žádný signál, mobil můžete v podstatě zahodit. Jen vy, místní lidé, jejich kultura, příroda a přirozený cyklus dne s krásným programem. Probudíte se před východem, užijete si hodinku příjemné teploty a pak se vydáte v horku na dobrodružství, které trvá až do večera.

Vidíte duny nad mořem, kaňony, dračí stromy. Po západu slunce si povídáte, hrajete hry a jdete spát s Mléčnou dráhou nad hlavou, protože zde se vyspíte nejlíp pod širákem. Každý den jste jinde a každý den někde stojíte s otevřenými ústy a doslova zíráte. Dlouho jsem se nikde necítila tak opravdově a bezpečně. Poznali jsme mnoho skvělých místních lidí a celé to ve mně zanechalo velmi silné pocity.

Doporučila byste tuto destinaci dalším fotografům, případně lidem, kteří chtějí tento ostrov prostě jen poznat?
Ano, a všemi deseti. Pro vyloženě landscape fotografy to musí být zážitek z jiného světa, protože je to prostředí, které zkrátka jinde na světě neexistuje. Je tam tolik nedotčených míst a úžasných západů a východů slunce.

Jediné, co bych si moc přála, je, aby se tam (ale i všude jinde) jezdilo s respektem k místní kultuře. Zájem o Sokotru stoupá. Lety jsou naštěstí omezené, takže zatím je menší šance, že by se opravdovost tohoto místa brzy vytratila a z ostrova se stal jen trend, kam si lidé přijedou udělat fotky na Instagram. Právě ta možnost být v kontaktu s místními a respektovat například zahalování nebo to, že místní ženy se nefotí, zachovává stejně silný zážitek i pro další návštěvníky. Jen se bojím, že jako všude jinde se to s masovou vlnou turismu změní. Ráda bych se sem jednou vrátila a zažila znovu to stejné kouzlo.

Z cest vozíte spoustu krásných fotek. Je to pro vás odpočinek od vaší běžné zakázkové tvorby? Nebo sledujete nějaký konkrétní záměr?
Cestování je pro mě způsob, jak si rozšiřovat obzory. Najednou zjistíte, že všechno není jen o vás a vašem malém životě. Že lidé žijí různě, často chudě, a že my se zde v Evropě máme opravdu velmi dobře. Velká část populace na světě cestovat nemůže nebo na to nemá prostředky, proto mě možnost poznávat různé kouty světa učí pokoře a vděčnosti. Nabíjí mě to energií a mám to v sobě prostě odjakživa. Bez cestování a focení jsem jako bez části sebe. Jde to ruku v ruce. Občas si jedu od focení vyloženě odpočinout, jindy naopak vím, že jedu primárně fotit a chci si pak z cesty udělat třeba fotoknihu. Je to takový balanc.

Jak se vlastně zrodil plán vyrazit zrovna na Sokotru?
Tak, jak to asi bývá u mé mladší generace zvykem, mi sociální sítě občas doporučují zajímavé destinace a videa. Právě tam jsem před lety poprvé viděla záběry ze Sokotry a rozhodla se, že tohle místo musím v blízké budoucnosti stůj co stůj navštívit. Nezdá se to, ale ono to neznamená jen si říct „jedu na Sokotru“. Kromě připravené sumičky peněz potřebujete také agenturu. Sami se na ostrov nedostanete a ani neseženete letenky. To lze pouze přes lokálního prostředníka.

Máte v paměti nějakou další cestu, na kterou ráda vzpomínáte?
Těch je mnoho. Ráda vzpomínám na svou poslední cestu na Srí Lanku nebo třeba na Azorské ostrovy, protože miluji zeleň a kombinaci hor s oceánem. Sokotra ale všechno předčila. Myslím, že teď bude velmi těžké překonat podobné zážitky.

Jaké jsou vaše další fotografické a cestovatelské plány?
Co se týče cestování, nic velkého nechystám, kromě chození po horách hlavně v rámci Evropy. Vlastně mi ještě rok platí víza do Saúdské Arábie, protože se přes ni na Sokotru cestuje, tak bych toho měla využít. Krásná záminka, že? Jinak mě už delší dobu láká Střední Amerika. Potřebuji ale také průběžně obnovovat fototechniku, proto bych měla další destinace vybírat s rozvahou.

Pracovní plány jsou teď stabilní. Myslím ale, že napříč celým oborem v současnosti rezonuje téma klientů z generace Z a nový přístup k tomu, jak podnikáme, jelikož doba se zkrátka mění. To se samozřejmě dotýká i mě, protože jsem svatby začala fotit v době, kdy je měli hlavně mileniálové.

Co si s sebou na fotografické cesty vozíte za techniku? Máte nějakého „oblíbence“, na kterého je vždy spolehnutí?
Kdybych takový ideální fotoaparát měla, vezu si jen nějaký lehký kompakt s jedním sklem, protože potřebuji, aby mě bavilo mít ten přístroj pořád u sebe. Už tak s sebou nosím spoustu věcí. Ten ale nemám, takže když to za to stojí, vozím rovnou svoji pracovní techniku, nebo otestuji něco jiného a lehčího od Nikonu...

---

Celý článek najdete v červnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!

---