Vybíráme stabilizátor pro video
Roztřesený obraz obvykle není to, po čem bychom u hotového videa toužili. Jistě, existují specifické žánry či bezprostřední reportážní záběry, kde trocha autentického třasu, ruchů a kompozičních nepřesností pomáhá dotvořit syrovou atmosféru.
Ve většině případů je však hlavním cílem dosáhnout plynulého, stabilního a dokonale ostrého záběru. Snaha o vizuální plynulost je koneckonců jedním ze základních pilířů moderní kinematografie a videotvorby obecně.
Zatímco v minulých dekádách byla pokročilá stabilizační technika výsadou velkých hollywoodských produkcí a profesionálních televizních studií, uplynulé desetiletí přineslo v tomto odvětví nebývalý vývoj. Technologický pokrok posunul dříve nedostupná řešení do cenových hladin, které již jsou dostupné i pro nezávislé tvůrce, internetové vloggery i nadšené amatéry. Dnes si tak špičkový stabilizátor může pořídit v podstatě každý za cenu lepšího objektivu či základního těla fotoaparátu.
Vestavěná stabilizace vs. externí stabilizátory
Když mluvíme o stabilizaci videa, velmi často nad ní přemýšlíme u samotných fotoaparátů a moderních smartphonů. S masivním rozvojem bezzrcadlovek totiž tvůrci získali hybridní přístroje, které bez problémů zvládají fotografování i záznam videa na profesionální technické úrovni.
Ruku v ruce s tímto vývojem výrobci integrovali stabilizační systémy přímo do útrob těl a objektivů. V zásadě se tak dnes setkáváme se třemi typy vnitřní stabilizace. Prvním z nich je optická stabilizace v objektivu (OIS), která pracuje na principu plovoucího uložení čočky nebo celé skupiny čoček, jež kompenzují záchvěvy při focení z ruky. Druhou možností je mechanická stabilizace snímače (IBIS). Zde je snímač v těle fotoaparátu uložen na speciálním plovoucím mechanismu, který se pohybuje v několika osách proti směru nechtěného pohybu aparátu. Třetím typem je softwarová, tedy digitální stabilizace (EIS). Ta využívá výřez ze surového obrazového záznamu, přičemž algoritmus pak tento výřez v reálném čase posouvá po ploše snímače tak, aby eliminoval detekované otřesy.
Pro běžné fotografování ze statického místa nebo pro statické záběry typu „mluvící hlava“ jsou systémy OIS a IBIS naprosto dostačující a vysoce efektivní, jelikož spolehlivě eliminují mikrotřas lidských rukou. V některých případech je možné oba dva stabilizátory zkombinovat, což v praxi znamená možnost posunu expozičního času až o 8 EV oproti doporučené hodnotě.
Problém však nastává v okamžiku, kdy se s kamerou či telefonem začnete aktivně pohybovat v prostoru – například při chůzi, běhu nebo švenkování. V takových situacích interní mechanické systémy narážejí na neúprosnou fyziku. Maximální rozsah pohybu stabilizovaného snímače nebo optických členů uvnitř objektivu je totiž v řádu pouhých milimetrů. To znamená, že větší otřesy například při chůzi již nedokáže vnitřní systém vykrýt.
Současné telefony a zejména amatérské fotoaparáty se v takové chvíli snaží zachránit situaci agresivnější softwarovou stabilizací (EIS). Daň za stabilní obraz je však v tomto případě příliš vysoká. Digitální ořez logicky degraduje celkové rozlišení, což nutí procesor k následné interpolaci obrazu na původní hodnotu. Při tomto matematickém přepočtu vznikají v obraze digitální artefakty, nepřirozené rozostření hran nebo deformace perspektivy. Pokud je tedy vaší prioritou vysoká obrazová kvalita a skutečně filmový „look“, je pořízení stabilizátoru nutností.
Od pevných klecí po inteligentní motory Izolace nahrávacího zařízení od nechtěných pohybů lidského těla je v současnosti realizována třemi různými způsoby, které se liší jak svojí účinností, tak zejména konstrukcí. Každý ze způsobů staví na odlišných principech a nabízí jiný poměr mezi cenou, flexibilitou a výsledným účinkem. Všechny se však v základu spoléhají na fyzikální zákony a ty pokročilejší zužitkovávají dlouholetý výzkum a vývoj v této oblasti.
Pasivní mechanické klece a rigy
Kamerový rig či modulární klec (cage) představují konstrukční rám, do kterého se fotoaparát upevní, přičemž se nejedná o aktivní elektronický systém. Rig má obvykle dvě ergonomické rukojeti a delší rameno, které se opírá o rameno kameramana. Konstrukce těží z prostého fyzikálního předpokladu: kamera upevněná na držáku se třemi pevnými kontaktními body (rameno a obě ruce) vykazuje daleko vyšší stabilitu než aparát držený pouze prsty v jedné pozici.
Rig je ideální pro plynulé sledování pohybu z jednoho místa (horizontální i vertikální švenky). Otřesy při chůzi však eliminovat nedokážou. Klec samotná navíc poslouží jako ideální modulární základna pro montáž příslušenství – mikrofonů, monitorů či světel.
Pasivní gravitační steadicamy
Klasický steadicam pracuje čistě na principech mechaniky a gravitačního vyvážení pomocí protiváhy. Nejčastěji se setkáváme s teleskopickou tyčí, kde je na horní straně upevněna kamera a vespod vyvažovací závaží, přičemž přibližně v horní třetině se nachází rukojeť s precizním kulovým kloubem. Další častou variantou je oblouková kovová konstrukce s protizávažím pod osou upevněného přístroje.
Tyto systémy fungují zcela bez baterií a dokonale izolují kameru od pohybů těla ve třech osách. Výhodou je spolehlivost a velmi nízká cena. Zásadní nevýhodou je naopak složité a zdlouhavé ruční vyvažování, takže výměna objektivu se může značně protáhnout.
Počítat je třeba také s faktem, že steadicam má neustálou tendenci udržovat vodorovnou rovinu, což s sebou nese jistá omezení. Rychlá změna kompozice (např. prudký náklon vzhůru) je téměř nemožná a jakýkoliv letmý dotyk objektivu v průběhu záznamu přenese vibrace do celého systému.
Aktivní elektronické gimbaly
Elektronicky řízené tříosé stabilizátory – gimbaly – představují v současné chvíli to nejlepší, co můžete mít k dispozici. Konstrukce se u mnoha dostupných modelů vyvíjela minimálně dvě až tři generace a společně s rostoucím výpočetním výkonem čipů jsou nyní dostupné velmi rychlé a spolehlivé systémy.
Kamera je v případě gimbalu zavěšena v držáku, kde jsou jednotlivá ramena volně otočná a aktivně ovládaná elektromotory. Ty na základě dat z gyroskopických senzorů neustále korigují polohu kamery tak, aby si zachovala požadovanou pozici v prostoru. Technologie byla původně vyvinuta pro vojenské účely a stabilizaci kamer u bezpilotních dronů. Skutečnou revoluci pak způsobilo představení legendárního stabilizátoru DJI Ronin, který zkombinoval tříosý elektronický gimbal s robustním rámem.
Na co se zaměřit při výběru stabilizátoru
Před samotnou koupí stabilizátoru je dobré si udělat soupisku techniky, zejména pak její hmotnosti, a zvážit, jaké bude ve vašem případě nejčastější využití stabilizátoru. Ne vždy totiž využijete to nejdražší a nejlepší, například z důvodu vyšší hmotnosti vašeho setupu a pevně daného rozpočtu. Před zkoumáním nabídky trhu se proto zaměřte na několik stěžejních oblastí....
Celý článek najdete v červencovém FotoVideo
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!
Portálové řešení od Sabre s.r.o.