Tipy pro focení zvířat s Fujinonem XF 150–600 mm

Během let focení přírody mi rukama prošly všemožné objektivy mnoha značek od laciných zoomů přes vysoce světelná pevná skla až po moderní lehké telezoomy, jako je Fujinon XF 150–600 mm.

Ač všechny sledují podobný cíl, focení s nimi se přeci jen trochu odlišuje. Dnes se podíváme na pár tipů pro používání posledně jmenovaných telezoomů.

Text a foto: Michal Krause, Facebook, Instagram

Telezoomy platily dlouhou dobu za sice ekonomičtější, leč vysoce limitované řešení potřeby delších ohnisek. I z vlastní zkušenosti mohu říct, že jejich optická kvalita opravdu často pokulhávala, někdy až fatálně. U současných modelů, jako je třeba Fujinon XF 150–600 mm, to už obvykle neplatí – objektivy této kategorie poskytují vynikající ostrost.

Mezi jejich další výhody patří velký rozsah ohnisek při relativně nízké váze a kompaktních rozměrech a obvykle disponují kvalitní optickou stabilizací, která zvláště ve spolupráci se stabilizací snímače (IBIS) umožňuje používat poměrně dlouhé časy z ruky. Naopak se ale (právě kvůli hmotnosti, velikosti a také ceně) vydaly cestou snižování světelnosti za kdysi víceméně nepřekročitelnou hranici f/5,6. S tím ovšem souvisí potřeba do určité míry přizpůsobit i fotografické postupy. Nabízím pár tipů, které vám mohou práci s takovýmito objektivy usnadnit.

Nalezení motivu v hledáčku

Můj první tip směřuje k té úplně základní potřebě: dostat zvíře do hledáčku. Dlouhá ohniska v tomto směru vyžadují praxi a trénink. Když jsem přešel z XF 100–400 mm na XF 150–600 mm, byl jsem překvapen, oč těžší bylo zacílit například na menší pěvce. Na 400 mm (ekvivalent 600 mm na full-frame) jsem byl schopen přiložit fotoaparát k oku a prakticky s jistotou přitom namířit na správné místo. O 50 % delší ohnisko najednou znamenalo mnohem menší přesnost a více chyb. Občas jsem kvůli tomu i nějaký motiv nestihl vyfotit. Postupně jsem se praxí zlepšil, ale pořád cítím, že se s 900 mm (po přepočtu na full-frame) necítím jistý.

Stehlíci nejsou zrovna ptáci, kteří pózují dlouho, a byla by škoda, kdyby mi tihle krasavci utíkali kvůli tomu, že je nestihnu najít v hledáčku. Změť křovin a bodláčí vám v orientaci příliš nepomůže. (Fujifilm X-T5 + XF 150–600 mm f/5,6–8 R LM OIS WR; 600 mm, f/8, 1/250 s, ISO 1250)

Moje rada tedy zní: využívejte možnost zoomování. V řadě situací, jako je například focení ptáků na stromech či keřích, je prohledávání scény s nejdelším ohniskem pomalé a nepřesné. Je lepší odzoomovat třeba na 400 mm (někdy klidně i méně), lokalizovat motiv a pak si jej teprve zase zoomem „přitáhnout“.

S touto technikou by se měla vaše „muška“ citelně zlepšit, zvláště v komplikovanějších podmínkách. Je proto dobré vyladit úchop objektivu, aby se vám zoomovací prstenec snadno ovládal a nepohybovali jste při jeho používání fotoaparátem, a naučit se popaměti zvládat směr otáčení. Jakékoliv váhání vás může pochopitelně stát záběr.

Totéž mimochodem platí i pro letovky ptáků. Ohnisko 600 mm (respektive 900 mm na full-framu) je opravdu hodně a dostat do záběru letícího ptáka je s plným přiblížením těžké. Pokud navíc fotíte proti nebi, chybějí jakékoliv záchytné body, které by vám pomohly se zorientovat. Odzoomování na širší záběr je tak často jediná možnost jej najít.

Kormorán velký, Itálie (Fujifilm X-T5 + XF 150–600 mm f/5,6–8 R LM OIS WR; 600 mm, f/8, 1/2000 s, ISO 1000)

Bonusový tip k letovkám: nejdelší ohnisko pro ně zdaleka nemusí být to nejvhodnější. Kromě samotného komponování je s ním mnohem těžší dosáhnout správného zaostření i zamezit pohybové neostrosti. Pokud pak navíc pták vyplňuje téměř celý hledáček, zvyšuje se výrazně riziko, že vám ze záběru částečně nebo zcela uteče, případně v některých pozicích odřežete konce křídel nebo budete komponovat příliš natěsno.

I 26 megapixelů skýtá dost prostoru pro volnější kompozici a následný kompoziční ořez. Na druhou stranu musím ale také zmínit, že při pohledu do hledáčku se často zdá, že pták zabírá téměř celý hledáček, a pak se nestačíme divit, jak malý je na výsledné fotce. Letovky jsou prostě dřina…

Kvakoš noční, Borneo, foceno kratším ohniskem z loďky (Fujifilm X-T50 + XF 150–600 mm f/5,6–8 R LM OIS WR; 265 mm, f/7,1, 1/1000 s, ISO 2500)

Ostření v horších světelných podmínkách

Focení zvířat s sebou často přináší komplikované světelné podmínky a tím myslím především nedostatek světla. Zvířata jsou aktivní brzy ráno nebo večer, některá žijí v lesích, kde koruny stromů omezují sluneční svit, a podobně. Nebudeme si nic nalhávat, telezoomy nám v tomto směru zrovna nepomáhají, protože jak jsem už napsal, mívají stále častěji světelnosti f/6,3, 7.1 nebo 8. Clonová čísla to pro samotné focení v řadě případů nejsou vyloženě limitující (při focení pěvců nebo jiných menších zvířat je to často rozumná hodnota pro dostatečnou hloubku ostrosti), ale mají některé vedlejší efekty.

Tím pro mě nejcitelnějším je, že scénu o to hůře vidí ostřicí body. Množství světla, které na ně dopadá, je světelností limitováno. Tím pádem je ostření obvykle pomalejší a v extrémních případech se může jevit takřka nemožné. Jinak řečeno, stejný fotoaparát bude na tutéž scénu s objektivem s f/2,8 ostřit typicky rychleji a spolehlivěji než s f/8 – nezávisle na tom, jakou reálnou clonu na objektivu nastavíte, protože při ostření je clona zcela otevřená.

Speciálně s XF 150–600 mm při jeho světelnosti f/8 jsem se už několikrát setkal s tím, že objektiv například v příšeří hustě zarostlého pralesa lovil zaostření sem a tam bez úspěchu.

Moje rada pro podobné extrémní situace zní: pomozte objektivu s ostřením tím, že ho přibližně navedete na požadovaný motiv.

Lesní šero je přesně ta situace, která méně světelným objektivům může komplikovat zaostření. Pokud AF bloudí nebo se chytá jiného motivu v pozadí, pomozte mu zaostřením na přibližně správnou vzdálenost. Rajka queenslandská (Fujifilm X-T5 + XF 150–600 mm f/5,6–8 R LM OIS WR; 600 mm, f/8, 1/250 s, ISO 2000)

Jak to udělat? Není to tak složité. Čistě s využitím AF si můžete pomoct kontrastnějším objektem zhruba ve správné vzdálenosti. Může jít třeba o kůru stromu, pruh prosvítajícího světla nebo listí na zemi. Pokud se objektiv nechce chytit, překomponujte na takové místo, zaostřete na něj a zamiřte zpět na motiv. Zní to komplikovaně, ale věřte mi, že pokud si tento postup zažijete, stane se pro vás takřka automatickým.

Druhou možností je manuální ostření. Sám ho prakticky nepoužívám pro primární zaostření (moje zkušenost je, že i strádající autofocus dává s teleobjektivem obvykle přesnější výsledek než mé oko a ruka, byť podpořené funkcí focus peakingu). Ale pro rychlé přeostření na zhruba správnou vzdálenost, kterou pak už doladí AF, je super. Na fotoaparátech Fuji můžete zvolit pro tuto metodu dvě možnosti:

1. Můžete mít trvale nastavené manuální ostření, při kterém zadní tlačítko AF-ON (nebo jiné, když si na něj nastavíte stejnojmennou funkci) stále bude spouštět automatické ostření. Nevýhodou je, že kdykoliv pohnete ostřicím kroužkem, změníte zaostřenou vzdálenost, a to třeba i omylem, když fotoaparát visí na popruhu nebo ho o něco opíráte.

2. Nebo můžete nechat zapnuté automatické ostření a v menu AF/MF zapnout volbu AF+MF. To způsobí, že ostřicí kroužek bude fungovat během aktivace automatického ostření (buď při namáčknutí spouště, nebo zadním tlačítkem). V tu chvíli můžete opět kroužkem zaostřit na zhruba správnou vzdálenost a následně opětovnou aktivací AF finálně doostřit na motiv. Pokud zrovna neostříte, zaostření si kroužkem nemůžete rozhodit, protože nebude aktivní.

Ačkoliv dnes hovoříme hlavně o méně světelných telezoomech, stejný postup používají fotografové zvířat i s těmi nejdražšími pevnými skly, protože v některých situacích prostě ostření trochu pomoci potřebuje. Zvláště užitečné to je, pokud fotoaparát zaostří dozadu za motiv – odtud se vracívá méně ochotně než při ostření příliš blízko.

Bonusový tip
Začínat s automatickým ostřením nastaveným přibližně do správné vzdálenosti je dobrý návyk obecně. Vždy je lepší, pokud AF musí přeostřit o několik (desítek) centimetrů, než když je to několik (desítek) metrů. Důležité je to také pro AI detekci zvířat (nebo jiných objektů), v takovém případě musí software fotoaparátu zvíře v obraze rozpoznat, což se mu nepovede, pokud bude příliš rozostřený.

Bonusový tip číslo 2
Pokud vyčkáváte na nějaký děj odehrávající se na konkrétním místě a zvláště pokud předpokládáte, že se bude opakovat, můžete si také na objektivu XF 150–600 mm nastavit volič funkce ostření na Preset, uložit si aktuální zaostřenou vzdálenost tlačítkem Set a pak se na toto zaostření snadno vrátíte jedním ze čtveřice tlačítek v přední části objektivu.

Rozostřené pozadí

Nejčastější obava fotografů je, jestli jim méně světelné sklo dovolí dostatečně rozostřit pozadí. Clona je samozřejmě podstatný faktor, ale zredukovat problematiku jen na ni by byla chyba. Z praxe mohu potvrdit, že i při cloně f/8 lze mít ve fotkách pozadí rozmazané až běda. Jestli to tak bude, závisí (kromě clony samotné) na dvou dalších faktorech:

1. Měřítku zvětšení neboli čím menší zvíře vyplní vaši fotografii, tím menší bude hloubka ostrosti.

2. Vzdálenosti pozadí – čím dále bude za zvířetem, tím více se samozřejmě rozmaže.

Moje doporučení tedy je: pokud je to možné, přemýšlejte o tom, kam si s fotoaparátem stoupnete, a hledejte nejlepší úhel, kdy zvíře bude optimálně v jedné třetině vzdálenosti mezi vámi a pozadím nebo ještě blíže.

Může to znít jako hraběcí rada, protože ve wildlife fotografii často nemáme scénu pod kontrolou. Ale přesto jsou případy, kdy ta možnost existuje, a je dobré na to myslet – například když si jdete někam sednout na čekanou. Někdy se stane, že i při neplánovaném setkání se zvířetem dokážete najít úhel, kdy se za ním otevře více prostoru, takže to stále zkoušejte. Snad vás ukázky přesvědčí, že to není nemožné.

Následující dvě fotografie vznikly na stejném místě – jednalo se o asi 15 metrů širokou zátočinu, kterou hojně navštěvují pisily při hledání potravy. Oba snímky jsem pořídil s XF 150–600 mm, ale v prvním případě jsem fotil kolmo přes zátočinu, zatímco ve druhém v podélném směru. Znamenalo to jen zvolit vhodné místo blízko břehu, kde jsem se zamaskoval:

Pisila čáponohá, Itálie (Fujifilm X-T5 + XF 150–600 mm f/5,6–8 R LM OIS WR; 600 mm, f/8, 1/2000 s, ISO 400)

Pisila čáponohá, Itálie (Fujifilm X-T5 + XF 150–600 mm f/5,6–8 R LM OIS WR; 539 mm, f/8, 1/2000 s, ISO 800)

Ještě jedna starší fotografie, která dokazuje, že u menších tvorů, jako jsou třeba pěvci, se dá příjemně působící hloubky ostrosti dosáhnout i v poměrně členitém prostředí, jako je interiér koruny stromů. Foceno sice ještě s XF 100–400 mm, ale na clonu f/7,1, kterou XF 150–600 mm nabízí do ohniska 539 mm:

Vrabec obecný, Česko (Fujifilm X-Pro2 + XF 100–400 mm f4,5–5,6 R LM OIS WR; 400 mm, f/7,1, 1/125 s, ISO 1600)

Kategorií, kde budou méně světelné objektivy tahat za kratší konec, jsou ovšem záběry větších zvířat. U nich je již zmíněné a důležité měřítko zvětšení malé, zvláště pokud je chceme i trochu zasadit do krajiny. V takovém případě roste hloubka ostrosti rychle, a jestli pozadí není opravdu daleko za zvířetem, pravděpodobně se vykreslí výrazněji. Tehdy je světelnější objektiv nejspíš jediným řešením.

Situace, kdy se může hodit světelnější objektiv, o rozostřené pozadí této fotografie soba špicberského ve svém prostředí se postaral skvělý Fujinon XF 200 mm f/2 (Fujifilm X-T3 + XF 200 mm f/2 R LM OIS WR, f/2, 1/340 s, ISO 160)

---

Celý článek najdete v lednovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!

---