Street fotografie: umění přesného okamžiku

Street fotografie patří mezi žánry, které navzdory zdánlivé jednoduchosti kladou na fotografa neobvykle vysoké nároky. Nejen technické, ale i psychologické.

Ulice je nevyzpytatelná scéna – dynamická, nepřehledná, plná náhod, které se během zlomku vteřiny mění v obraz s potenciálem stát se nositelem obsahu, atmosféry i osobní výpovědi fotografa. Street fotografie není žánr pro plaché jedince. Vyžaduje zdravou dávku odvahy, pohotovost a schopnost rychle reagovat na neustále se měnící scénu kolem.

Ale když to všechno sedne dohromady, když zmáčknete spoušť přesně v ten pravý moment, výsledek dokáže vyprávět příběh, jaký by inscenovaná fotografie nikdy nedokázala. Dobrý street snímek není jen dokument reality, ale vizuální interpretace běžného života v nejpřirozenější podobě.

Street fotografie jako žánr

Pokud se podíváme do historie street fotografie, již od počátků se pohybuje na rozhraní několika žánrů. Není to čistá reportáž, protože jejím cílem není popisovat konkrétní událost. Není to ani inscenovaný portrét, protože zásadně pracuje s realitou, jak se odehrává. A není to dokument v užším smyslu slova, přestože může mít dokumentární přesah.

Přítomnost člověka bývá klíčová, ne však nutně jeho tvář. Lidská stopa může být přímá (postava) i nepřímá (stíny, fragmenty, odrazy, siluety, gestikulace, chaos města). Podstatou streetu je totiž autenticita, která vychází z neřízené interakce fotografa s prostředím.

Když se podíváme na samotné počátky fotografie, můžeme říci, že street je tak starý jako médium samo. Louis Daguerre, který kolem roku 1839 pořídil svůj slavný snímek Boulevard du Temple v Paříži, neměl patrně v úmyslu vytvořit street fotografii v moderním slova smyslu.

Za street fotografii bychom mohli teoreticky označit i vůbec první fotografii, jejímž autorem byl Louise Daguerre, který pořídil snímek s názvem Boulevard du Temple v Paříži kolem roku 1839. Na snímku je totiž vedle ulice také muž, který si nechává čistit boty. Vzhledem k dlouhé době expozice (přes 10 minut) totiž ostatní pohybující se objekty „zmizely“ a na snímku je tak zachycena pouze nehybná postava.

Skutečný zlom však přišel až s nástupem menších a pohotovějších fotoaparátů. Právě zde začíná příběh člověka, který street fotografii definoval na celá desetiletí dopředu – Henri Cartier-Bresson. Tento francouzský fotograf, narozený v roce 1908, se stal jedním ze zakladatelů legendární agentury Magnum Photos v roce 1947 a vytvořil pojem, který dodnes rezonuje v každé diskuzi o street fotografii: rozhodující okamžik.

Co je onen rozhodující moment? Přeneseně řečeno znamená to, že fotograf má stisknout spoušť v ten okamžik, kdy jsou všechny objekty na snímku ve správném rozestavění co do kompozice i celkového osvětlení. Cartier-Bresson používal malý fotoaparát Leica s padesátimilimetrovým objektivem, který mu umožňoval pracovat nenápadně a snadno zachytit klíčové okamžiky. Preferoval černobílou fotografii, protože podle něj dovolovala soustředit se na podstatu scény bez rozptylování barvami. Byl prý také přesvědčen, že ořez fotografie znamená její smrt – kompozice musela být dokonalá už v hledáčku, ne až v temné komoře.

Street je taky v hlavě a vystupování

Abyste byli úspěšní ve street fotografii, musíte mít určitý typ osobnosti. Nejde jen o technické dovednosti – ty jsou ve skutečnosti až na druhém místě. Důležitější je, jací jste jako lidé. Street fotografie vyžaduje schopnost vstoupit do zorného pole cizích lidí s fotoaparátem u oka, aniž byste se zalekli jejich pohledu nebo případné konfrontace.

Existují dva základní přístupy k fotografování na ulici, které se částečně liší i potřebným vybavením.

• pasivní přístup – fotograf pozoruje, čeká, reaguje bez zbytečného zásahu

• aktivní přístup – fotograf je blízko, vstupuje do prostoru lidí, riskuje konfrontaci

V prvním případě jde o fotografování z delší vzdálenosti, kdy fotograf používá delší ohnisko objektivu (okolo dvou set milimetrů a více) pro přiblížení scény a zároveň zůstává ukrytým pozorovatelem. Tento postup je bezpečnější z hlediska možné konfrontace, na druhou stranu musíte počítat se specifiky delších ohnisek, mezi něž patří jisté zploštění prostoru a omezenější možnosti kompozice.

Druhým případem je onen „pravý street“, kdy vyrazíte do ulic s fotoaparátem osazeným ideálně širokoúhlým objektivem (20 až 35 milimetrů) a pro dobrou fotku se musíte chtě nechtě přiblížit k tomu, koho a co chcete fotografovat. Riziko možné konfrontace je nepoměrně vyšší, takže tento postup je ideální pro extrovertní povahy, které nemají problém s ostychem. Více než u jiných žánrů zde platí otřepané rčení slavného válečného fotografa Roberta Capy: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dostatečně blízko.“

Oba přístupy mají své opodstatnění. Aktivní vede k syrovosti a bezprostřednosti. Pasivní zase k čistotě kompozice a minimalismu. Skutečný street fotograf zná oba a intuitivně je střídá podle situace....

Celý článek najdete v lednovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!