Na Špicberky na lodi, lyžovat a fotit

Špicberky (norsky Svalbard), „zubaté vrcholky“ daleko za severním polárním kruhem, leží jen něco přes tisíc kilometrů od severního pólu. Jsou to medvědí ostrovy, kde panuje polární den a vládne fascinující kontrast mezi mořem, ledovci a horami.

Tyto ostrovy mají svou kulturní i historickou stopu – Longyearbyen vznikl jako hornické město, v Barentsburgu žijí dodnes ruští horníci a v minulosti odtamtud vyrážely polární výpravy dobývat severní pól.

Pro freeridové lyžaře je souostroví unikátní: nabízí desítky nepopsaných svahů, kde neexistuje žádná lanovka ani stopa, jen vy, hory a moře. Nejvhodnějším obdobím pro návštěvu je květen – tehdy je dostatek sněhu a současně nejvíce slunečných dnů. Od dubna do října tam navíc slunce svítí 24 hodin denně, což zážitku dodává magickou atmosféru.

Jasná expediční záležitost

Na rozdíl od Alp nebo skandinávských středisek je lyžování na Špicberkách expediční záležitostí. Na lyže se vyráží přímo z paluby lodi – v našem případě z krásného trojstěžníku Rembrandt van Rijn, který je vybaven i čluny Zodiac pro dopravu na břeh. Každý den začínal výstupem k vrcholům vysokým kolem 700–1000 metrů, denně jsme tak nastoupali i více než tisíc výškových metrů.

Sněhové podmínky byly jarní, často firnové nebo přimrzlé, občas s vrstvou čerstvého prachového sněhu. Bezpečnost byla na prvním místě – každý musel mít lavinový vyhledávač, sondu, lopatu, mačky, cepín i sedák, protože výpravy vedly přes ledovce s trhlinami. Důležitou podmínkou je také fakt, že mimo centrum Longyearbyenu se nelze pohybovat bez střelné zbraně – buď musíte mít zbrojní průkaz a vhodné vybavení, nebo se vydat s průvodcem, který je ozbrojen.

Terén byl nesmírně rozmanitý: od širokých sněhových plání a ledovcových splazů po prudší svahy končící u moře. Splavná část souostroví je omezena jen na oblasti, kam zasahuje Golfský proud – na východě a severu zůstává věčný led. I proto je západní pobřeží přístupnější a plavba zde začíná obvykle v květnu.

Horští vůdci plánovali výstupy a trasy nejen podle aktuálního počasí, ale také podle mořských ledovcových map. Na nich byla červeně vyznačena neprůjezdná zamrzlá oblast, žlutě průjezdná oblast s velkými krami a zeleně průjezdná oblast jen s těmi menšími. Například do nejsevernějšího výběžku se dalo na začátku května dostat jen díky teplým jižním větrům. Při našem nalodění však šlo ještě o oblast pro plachetnici neprůjezdnou.

Život na lodi je zážitek

Naše skupina se vydala na cestu začátkem května. Nejprve jsme přenocovali v Oslu a prohlédli si město, abychom druhý den dorazili do Longyearbyenu. Tam začala opravdová polární kapitola – nalodili jsme se na Rembrandt van Rijn, starý holandský škuner přestavěný pro polární expedice.

Život na lodi měl svůj rytmus: ráno budíček „wakey, wakey“ v několika světových jazycích, snídaně formou bufetu, poté vylodění čluny a výšlap, večer společná večeře a program na palubě. Kuchyně byla překvapivě pestrá – od čerstvých salátů a polévek po hovězí steaky nebo ryby. Po návratu z túr chutnal i obyčejný sendvič dvojnásob. Za slunného počasí nechyběli ani odvážlivci, kteří se koupali v ledovém oceánu.

Atmosféra byla kamarádská, posádka i průvodci (např. biolog Phil) pečovali o bezpečnost a zároveň nás zasvěcovali do příběhů polárních výprav. Večer jsme hráli deskovky, třídili fotky nebo stáli na palubě a pozorovali mrože, plující kry a nekonečné světlo polárního dne. Zážitek byl nejen sportovní, ale i kulturní – například při návštěvě historické velrybářské stanice Smeerenburg nebo výzkumného centra Ny-Ålesund.

Hlavní zájem – lyžování

Každý den měl podobný rámec, ale pokaždé jiný příběh. Někdy jsme stoupali tři až čtyři hodiny k vrcholu s výhledem na obrovskou ledovcovou stěnu Lilliehöökbreen, jindy jsme míjeli čerstvé stopy ledního medvěda. Sjezd býval odměnou – někdy po tvrdším firnu připomínajícím alpské jaro, jindy v měkčím sněhu...

Celý článek najdete v lednovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!